S dnešním článkem bych si ráda dovolila takový jeden blogerský (nebo spíš "Tůmovský") luxus, a to, že bude o ničem. Prosím tedy všechny, komu případně CELÝ tento blog připadá být o ničem, aby se v zájmu zachování svého duševního zdraví nepokoušeli louskat tento vydatný text dál. Raději jsem upustila od původní idey deníkových záznamů, protože koho by bavilo číst můj myšlenkový maglajz denně (ani mě dost často nebaví, babrat se v duchu sama se sebou...).
Obvykle se tedy snažím držet jakéhosi tématu, a i když závěr bývá dost často překvapivý (a překvapivě poučný) i pro mě, doufám v jakousi dějovou linku. Nejčastěji mě právě ten námět popadne na základě nějaké příhody, setkání či selhání. Obvykle v ní hraji nějakou roli, často tragickou, neméně však i komickou. Přesně takovou, jak se i cítím.
Nebo mě napadne něco na procházce. "Venčení dítěte" totiž považuji zcela sobecky za něco jako společenský vrchol dne. Už jen to převlečení z pokydaných, poblinkaných a jinými skvrnami (jež je lepší neidentifikovat) zadělaných svršků rovná se malému svátku. A pak, vyjdete ven a váš svět smrštělý kolem utírání zadku, pusy, nosu, sahající od kuchyňské linky po přebalovák v ložnici, získá najednou nekonečné obzory. Na těch procházkách já zažívám svůj duševní relax. Na těch, jejichž cílem ovšem není nákupní seznam (hlavně nevynechat žádnou "akci"), nýbrž kamenitá cesta s kořeny, stromy, ticho a sem tam aktivní pejskař.
Přemýšlela jsem tedy, o čem napsat. A protože si potrpím na přehlednost (nechoďte ke mně ale na návštěvu, protože skutečná vizuální stránka věci se od ideálu poměrně liší), mělo to být v bodech. Něco, co mě nakopne v těch chvílích selhání, něco jako "list of happiness" nebo "15 things that make me happy". Problém tkvěl v tom, že mě nic nenapadlo. Jeden, dva ubohé záchvěvy, jinak duto. Vysmejčíno. Fertig.
Nevadí, nechám tedy tento seznam věcí na svém seznamu budoucích článků. Další mou úchylkou poslední doby jsou totiž seznamy a to nejen ty, publikované tady na blogu či jinde. Mám je na lednici, v peněžence, diáři, mám je na srdci i v hlavě. Činí můj život spořádanější a přehlednější. Teoreticky. Rádoby. Prakticky totiž srážím svoji velkou kokurentku zmatenou lesní včelu přímým zásahem k zemi. Můj den nese se v neustálém očekávání pohrom. Když někdy náhodou ne, znervózním a aspoň něco trapnýho řeknu. Nebo napíšu sms. A ještě jí i pošlu. Klasika :-)
Takže námět na článek uložen na patřičném místě a v hlavě mi rotuje další téma. Všude hojně omílané. Pro mě však spanish village. Vztahy. Mám k němu tolik co říct, přesto si veřejně netroufám. Nejsem Carrie Bradshaw, abych ventilovala něco, v čem sama plavu. Neplavu, potápím se, ale nezáměrně. Bez kyslíkové bomby a přístrojů. Naštěstí mi pud sebezáchovy stále našeptává vyplavat a nadechnout se :-) Proto i vztahy putují na seznam čekatelů, šup tam s nimi.
Při pohledu na něj mi to dochází. Dokud totiž nezjistím "what makes me happy", nebudu plavat dlouhodobě na hladině. Nebudu-li to vědět já, nepozná to ani nikdo jiný. A nebude mě moct vylovit, protože se budu pořád sama táhnout ke dnu. Svými obavami, pochybnostmi, očekáváním katastrof. Do tý doby bude i článek o vztazích uložen k ledu. Protože koho by zajímaly názory staré škeble, žijící na dně ;-) ?
pondělí 26. ledna 2015
středa 21. ledna 2015
Sušenková (ne)výchova
Dnešní psaní bude o mateřství, výchově, ale také, abych hned na úvod
neodradila ostatní čtenáře(-řky) z řad bezdětných a rozhodně o dětech netoužících, o hodnotách obecně.
Strašně ráda se dostávám do konfrontací s ostatními matkami. Těmi reálnými, z časového hlediska a hlediska zachování chladné hlavy a hladinky svého IQ, nevyhledávám na netu diskuze typu "co vařit, aby to šmakovalo manžovi i mimískům" :-) Baví mě pozorovat, jak co řeší, jak s dítětem komunikují, jak ho oblékají, krmí, sbírám inspiraci či se utvrzuji v tom, že nedělám snad všechno tak blbě (nebo to děláme blbě všechny, haha).
Tahle miniepizodka z bazénu mě ale donutila zamyslet se trochu hlouběji (pokud toho svým mateřstvím postiženým IQ ještě jsem schopná).
Abych aspoň trochu nahodila rámec všem "nezasvěceným": Jezdím s dcerkou na kurz plavání kojenců, jehož cílem je naučit batole nebát se vody, potopit se, příp. vyplavat ven, dojde-li k potopení nechtěnému... To vše formou hry, básniček a písniček ve skupince dalších několika odvážných a uvědomělých matek.
Shrnu-li to, jedná se o půlhodinové tajtrlíkování s miminy ve vodě, kterému předchází (i následuje) velký stres v podobě balení, oblékání a zase svlékání, přípravy a tahání svačin, pamlsků, vlhčených ubrousků, sprchování uřvaného dítěte, sprchování sebe, zatímco dítě řve, utírání vody, slz a v zimě všudypřítomných soplů. Přesto se toho všeho zúčastňuji docela s nadšením (a pevně věřím, že Eliška též).
Dnes jsem tedy při převlékání Elky do plavek vyslechla rozhovor maminky s asi 1,5-2 roky starým chlapečkem: "Ano, Honzíku, dostaneš sušenku, ale až pak, za odměnu" (slovo ODMĚNA vysloveno s důrazem). Zbystřila jsem tedy a silou vůle zatlačila křupky, připravené v pohotovosti, kamsi na dno své sportovní tašky. Honzík něco brblal, na což se mu dostalo odpovědi: "Sůša není sváča. To až za odměnu, až budeš hodný". Polil mě pot, nejen z důvodu přetopené místnosti, která se pomalu zaplňovala jak odchozími, tak příchozími maminkami.
U nás, totiž, nejen, že „sůša JE dost často svačina“, ale není výjimkou, aby byla i snídaně a někdy i (to už však proti mé vůli) večeře. To když se odpolední sůšová sváča plynule protáhne do večerních hodin a klasická večeře pak končí všude, jen ne na svém místě v žaludku mé dcerky.
V tu chvíli Elí usoudila, že jí narvávání do plavek nebaví a spustila řev. Když nepomohl dudlík („Ano, miminko má dudlík, Honzíku, ten ty už ven nenosíš“,), narvala jsem jí do chřtánu křupku, což se shledalo s úspěchem. Honzík dle očekávání polkl slinu a mě spásně napadlo, zeptat se supermatky, jak správně patří plenka do vody. Přešly jsme totiž na jinou značku = soft verze toho, že prostě měli v akci jiné než obvykle. Obrázky to mělo ze všech stran, suché zipy a nikde žádné označení „hinten“, jak na těch našich. Zkrátka prekérka.
Matka pohlédla na to, do čeho Elku soukám a povídá: „No já nevím, tyhle jednorázové, Ale zřejmě to máte dobře…“. A já zas vím, že jsem se zase sekla. Samozřejmě, že mohla používat pouze ty ekologické, moderní, pratelné plenky, které nezatěžují odpadem životní prostředí a nedráždí jemnou pokožku dítěte. Já tele!
Ostatně zajímalo by mě, zda Honzík nakonec svou sůšu dostal. Zda pochopil skutečný význam odměny a odnesl si své ponaučení do života. Zda jednou pobere to, že ne všechny věci si musí zasloužit, že spousta jich přijde jen tak, bez zásluh a spousta naopak ne, přestože děláme vše pro jejich dosažení. Třeba láska.
Eliška své křupky dostala. Přesně tolik, aby neřvala, ale ani o jednu navíc, aby jimi neházela všude kolem, když má dost.
Je mi totiž dost proti srsti být zcela důsledná k ní, když nedokážu být důsledná sama k sobě. Nebo vy si nikdy nedáte kus dortu místo večeře?
PS: Jen bych chtěla ještě dodat, že jsem ráda, že potkávám mnohem víc holek, co jsou spíš víc jako já než ta druhá. Co radši na dítě houknou než dlouze vysvětlují a prudí. Co se mnohem víc řídí intuicí než rozumem. Co pro samý cukr v sušenkách nezapomínají na svůj mozek. Co neberou smrtelně vážně ani sebe ani svou výchovu. That makes me happy :-)
Strašně ráda se dostávám do konfrontací s ostatními matkami. Těmi reálnými, z časového hlediska a hlediska zachování chladné hlavy a hladinky svého IQ, nevyhledávám na netu diskuze typu "co vařit, aby to šmakovalo manžovi i mimískům" :-) Baví mě pozorovat, jak co řeší, jak s dítětem komunikují, jak ho oblékají, krmí, sbírám inspiraci či se utvrzuji v tom, že nedělám snad všechno tak blbě (nebo to děláme blbě všechny, haha).
Tahle miniepizodka z bazénu mě ale donutila zamyslet se trochu hlouběji (pokud toho svým mateřstvím postiženým IQ ještě jsem schopná).
Abych aspoň trochu nahodila rámec všem "nezasvěceným": Jezdím s dcerkou na kurz plavání kojenců, jehož cílem je naučit batole nebát se vody, potopit se, příp. vyplavat ven, dojde-li k potopení nechtěnému... To vše formou hry, básniček a písniček ve skupince dalších několika odvážných a uvědomělých matek.
Shrnu-li to, jedná se o půlhodinové tajtrlíkování s miminy ve vodě, kterému předchází (i následuje) velký stres v podobě balení, oblékání a zase svlékání, přípravy a tahání svačin, pamlsků, vlhčených ubrousků, sprchování uřvaného dítěte, sprchování sebe, zatímco dítě řve, utírání vody, slz a v zimě všudypřítomných soplů. Přesto se toho všeho zúčastňuji docela s nadšením (a pevně věřím, že Eliška též).
Dnes jsem tedy při převlékání Elky do plavek vyslechla rozhovor maminky s asi 1,5-2 roky starým chlapečkem: "Ano, Honzíku, dostaneš sušenku, ale až pak, za odměnu" (slovo ODMĚNA vysloveno s důrazem). Zbystřila jsem tedy a silou vůle zatlačila křupky, připravené v pohotovosti, kamsi na dno své sportovní tašky. Honzík něco brblal, na což se mu dostalo odpovědi: "Sůša není sváča. To až za odměnu, až budeš hodný". Polil mě pot, nejen z důvodu přetopené místnosti, která se pomalu zaplňovala jak odchozími, tak příchozími maminkami.
U nás, totiž, nejen, že „sůša JE dost často svačina“, ale není výjimkou, aby byla i snídaně a někdy i (to už však proti mé vůli) večeře. To když se odpolední sůšová sváča plynule protáhne do večerních hodin a klasická večeře pak končí všude, jen ne na svém místě v žaludku mé dcerky.
V tu chvíli Elí usoudila, že jí narvávání do plavek nebaví a spustila řev. Když nepomohl dudlík („Ano, miminko má dudlík, Honzíku, ten ty už ven nenosíš“,), narvala jsem jí do chřtánu křupku, což se shledalo s úspěchem. Honzík dle očekávání polkl slinu a mě spásně napadlo, zeptat se supermatky, jak správně patří plenka do vody. Přešly jsme totiž na jinou značku = soft verze toho, že prostě měli v akci jiné než obvykle. Obrázky to mělo ze všech stran, suché zipy a nikde žádné označení „hinten“, jak na těch našich. Zkrátka prekérka.
Matka pohlédla na to, do čeho Elku soukám a povídá: „No já nevím, tyhle jednorázové, Ale zřejmě to máte dobře…“. A já zas vím, že jsem se zase sekla. Samozřejmě, že mohla používat pouze ty ekologické, moderní, pratelné plenky, které nezatěžují odpadem životní prostředí a nedráždí jemnou pokožku dítěte. Já tele!
Ostatně zajímalo by mě, zda Honzík nakonec svou sůšu dostal. Zda pochopil skutečný význam odměny a odnesl si své ponaučení do života. Zda jednou pobere to, že ne všechny věci si musí zasloužit, že spousta jich přijde jen tak, bez zásluh a spousta naopak ne, přestože děláme vše pro jejich dosažení. Třeba láska.
Eliška své křupky dostala. Přesně tolik, aby neřvala, ale ani o jednu navíc, aby jimi neházela všude kolem, když má dost.
Je mi totiž dost proti srsti být zcela důsledná k ní, když nedokážu být důsledná sama k sobě. Nebo vy si nikdy nedáte kus dortu místo večeře?
PS: Jen bych chtěla ještě dodat, že jsem ráda, že potkávám mnohem víc holek, co jsou spíš víc jako já než ta druhá. Co radši na dítě houknou než dlouze vysvětlují a prudí. Co se mnohem víc řídí intuicí než rozumem. Co pro samý cukr v sušenkách nezapomínají na svůj mozek. Co neberou smrtelně vážně ani sebe ani svou výchovu. That makes me happy :-)
neděle 18. ledna 2015
Pohádka o poutníkovi a sebemrskačské panně
Kdo čtete můj blog pravidelně, asi vám neunikla malá prodleva. Potřebovala jsem totiž na pár dní uniknout všedním dnům maloměsta, sbalila jsem tedy dítě, sebe a asi milion "must-have" tretek do kompaktního balíčku svého Hyundaie a vydala se na pár dní obšťastňovat druhou půlku své rozvětvené rodiny do Plzně.
Kromě pár dní all inclusive full servisu (díky, mami), srandiček Zdeňka Izera (díky, brácho), jednoho fajn setkání asi po plus mínus 5745 dnech (díky, "ty-víš-kdo") a několika prvních samostatných krůčků mé úžasné dcerky (díky, Elinečko) se mi dostalo i poměrně zajímavého, i když krátkého karetního výkladu od jedné milé inteligentní paní.
Jak už jsem zde jednou naznačila, mně totiž na podobné radovánky docela užije. Věci mezi nebem a zemí, které nelze zcela pochopit mým rozkošatělým rozumem ve mně vyvolávají chvění, podobné tomu dětskému pocitu pod zářícím vánočním stromečkem. Věřím jim, i když ne zcela bezmezně a fanaticky. Neděsím se předpovědí typu nezvratného střetu s jedoucím vozidlem ani pádu ze štaflí (Což je mimochodem blbost, dokážete si MĚ (!!!) představit, jak lezu účelově na štafle? Až budu chtít natočit němou grostesku, tak možná ;-)). Nechci znát detailně svoji budoucnost, počet manželů, rozvodů, nádorů a datum své smrti... Citlivá kartářka se podobným zhovadilostem totiž vyhývá obloukem. Je totiž víc psycholožka než vědma. Netahá z vás rozumy, ale pozoruje.
Abych ale moc neodbočovala (a nedělala ze sebe chytrou ;-)), tenhleten můj páteční výklad byl jiný. Neprvoplánový, v jiné situaci (kterou zde nehodlám rozebírat) a dost narychlo, takže jsem si ho skládala v hlavě jako kostky ještě během následujícího víkendu. Založen na pouhých 3 kartách.
Kartě poutníka, kašpárka na cestě, který přechází hory doly, jde si za (ne)jistým cílem a zažívá věci, co postupně vyplňují jeho dny a tvoří to, čemu my na konci cesty říkáme "život". Ta cesta prý představuje otázku, na níž hledám odpověď. Tu přináší strašidelný obrázek "sebemrskače", v tomto pojetí ženy oblažující své nahé tělo ranami důtek. Ač to vyvolává negativní emoce a mně osobně i mrazení v zádech, celé to dává smysl.
Za svou cestu si zodpovídáme my sami. Kdo neví, jak dál, musí nejdřív přemýšlet sám o sobě. Nelze naskočit do rozjetého vlaku někoho druhého, resp. lze, ale nedělá to dobrotu.
Spíš než princ na bílém koni nás ke štěstí dovede černokněžník, který zavře na čas pannu ve věži. Nechá ji dostatek času k přemýšlení, který ona šikovně zužitkuje k nalezení sebe samotné. Využije nucený "time-out" pozitivním způsobem. A když pak dorazí její vytoužený princ, je připravená žít "šťastně až do smrti" po jeho boku.
Chcete vědět, jaká karta byla má poslední? No přeci král :-)
Kromě pár dní all inclusive full servisu (díky, mami), srandiček Zdeňka Izera (díky, brácho), jednoho fajn setkání asi po plus mínus 5745 dnech (díky, "ty-víš-kdo") a několika prvních samostatných krůčků mé úžasné dcerky (díky, Elinečko) se mi dostalo i poměrně zajímavého, i když krátkého karetního výkladu od jedné milé inteligentní paní.
Jak už jsem zde jednou naznačila, mně totiž na podobné radovánky docela užije. Věci mezi nebem a zemí, které nelze zcela pochopit mým rozkošatělým rozumem ve mně vyvolávají chvění, podobné tomu dětskému pocitu pod zářícím vánočním stromečkem. Věřím jim, i když ne zcela bezmezně a fanaticky. Neděsím se předpovědí typu nezvratného střetu s jedoucím vozidlem ani pádu ze štaflí (Což je mimochodem blbost, dokážete si MĚ (!!!) představit, jak lezu účelově na štafle? Až budu chtít natočit němou grostesku, tak možná ;-)). Nechci znát detailně svoji budoucnost, počet manželů, rozvodů, nádorů a datum své smrti... Citlivá kartářka se podobným zhovadilostem totiž vyhývá obloukem. Je totiž víc psycholožka než vědma. Netahá z vás rozumy, ale pozoruje.
Abych ale moc neodbočovala (a nedělala ze sebe chytrou ;-)), tenhleten můj páteční výklad byl jiný. Neprvoplánový, v jiné situaci (kterou zde nehodlám rozebírat) a dost narychlo, takže jsem si ho skládala v hlavě jako kostky ještě během následujícího víkendu. Založen na pouhých 3 kartách.
Kartě poutníka, kašpárka na cestě, který přechází hory doly, jde si za (ne)jistým cílem a zažívá věci, co postupně vyplňují jeho dny a tvoří to, čemu my na konci cesty říkáme "život". Ta cesta prý představuje otázku, na níž hledám odpověď. Tu přináší strašidelný obrázek "sebemrskače", v tomto pojetí ženy oblažující své nahé tělo ranami důtek. Ač to vyvolává negativní emoce a mně osobně i mrazení v zádech, celé to dává smysl.
Za svou cestu si zodpovídáme my sami. Kdo neví, jak dál, musí nejdřív přemýšlet sám o sobě. Nelze naskočit do rozjetého vlaku někoho druhého, resp. lze, ale nedělá to dobrotu.
Spíš než princ na bílém koni nás ke štěstí dovede černokněžník, který zavře na čas pannu ve věži. Nechá ji dostatek času k přemýšlení, který ona šikovně zužitkuje k nalezení sebe samotné. Využije nucený "time-out" pozitivním způsobem. A když pak dorazí její vytoužený princ, je připravená žít "šťastně až do smrti" po jeho boku.
Chcete vědět, jaká karta byla má poslední? No přeci král :-)
středa 14. ledna 2015
Just a perfect day...
Přemýšlela jsem dneska, jak by asi měl vypadat můj perfektní všední den. Nic světoborného, prostě úplně běžný den jedné obyčejné mámy na MD. Takže pozor, klapka a začínáme...:-)
9:00 Pomalu se probouzím a jedním okem sleduji, kterak si dcerka ohřívá v mikrovlnce mlíko a sama se nakrmí... Dobře, tak reálně. Probudím se ca o 5 minut dřív než ona dorůžova vyspalá a zatímco se malá sama zabaví na nočníku, připravím snídani. V klidu si vypiju kafe a přitom zkouknu, co je nového na síti. O chvíli později už jsme (obě!!!) převlečené z pyžama. Elí si v klidu hraje s hračkami a vůbec ji nezajímá, co jiného by mohla roztahat po bytě. Nevytahává skleněné přesnídávky z krabice a nemrská jimi kolem sebe. Nerozsype uchošťoury a netrhá z nich vatu. Já mezitím zkouknu, co je třeba doma uklidit či udělat a zjistím, že je vše hotovo. Přistanu na gauči s kopyty pěkně hore a pouštím si film - romantickou komedii. Eliška je roztomilá a žvatlá při hraní "máma, máma". Život je fajn :-)
V poledne jedeme na oběd do restaurace. Ne, tak ne... Oběd nám připravil manžel den předem. Prý "aby ses mohla věnovat malý, lásko". Výborně si pochutnáme. Eliška jí sama, lžící. Po jídle není třeba ji celou převlíkat, vysávat ani utírat nic v okruhu 2m od jídelního stolu.
Pak se tedy jdu "věnovat malý". Ve skříni si vyberu vhodný outfit podle počasí a nálady, který tam již samozřejmě visí vypraný a vyžehlený. Zkontroluji make-up, který je od rána stále dokonalý. Jdeme ven na procházku. Nemusím se ničím stresovat, doma je vše hotovo a partner se o nás postará.
Večer mi po příchodu z práce dá pusu a pochválí mě, jak mi to dnes sekne. Vím, že to poví pokaždé, ale stejně jsem potěšená. Později, když všichni usnou a já mám chvilku pro sebe, naliju si sklenku vína a otevřu si svůj blog. Nadpis zní "Můj perfektní den" a tak se zkouším na chvilku jen tak zasnít, jaké by to bylo, kdyby.... Za chvíli už se vidím v sexy bikinách kdesi daleko na pláži, daleko od svého partnera i od dcery, po boku mladíka s postavou antického boha... (???!!!)
Něco vám to připomíná? Mně ano. Dokonalost totiž nudí, stává se pro nás samozřejmostí, začne nám být dříve či později málo. Plodí nespokojenost, touhu po "něčem víc".
Kdo zažívá fofr a jobovky se na něj valí z každé strany jako lavina, sní o klidu a známé náruči. Vzrušení a adrenalin zas vyhledává ten, jehož dny plynou jak život v seniorhausu.
Všechno je relativní. Nepořádek v malém bytě může být fajn, protože je v MÉM bytě. Prázdná nádrž může být ok, protože to znamená, že MÁM auto. Dítě zlobí, což je úžasné, protože to znamená, že mé dítě je ZDRAVÉ. Nemoci jít brzy spát kvůli práci je potěšující, protože to znamená, že mě POTŘEBUJÍ. Zraněné city se stanou snesitelnějšími, protože to znamená, že jsme měli možnost něco pěkného PROŽÍT.
Uvědomit si tohle všechno nám pomůže každý den přiblížit k tomu s přívlastkem "perfect" :-) Naučit se milovat zmatek a vnést do něj trochu toho klidu. Vážit si svého klidu a sem tam ho zlehka opepřit. Myslet na to fajn, co máme a nebrat to jako samozřejmost. Protože někdy stačí jen to, aby zafoukal silnější vítr....
9:00 Pomalu se probouzím a jedním okem sleduji, kterak si dcerka ohřívá v mikrovlnce mlíko a sama se nakrmí... Dobře, tak reálně. Probudím se ca o 5 minut dřív než ona dorůžova vyspalá a zatímco se malá sama zabaví na nočníku, připravím snídani. V klidu si vypiju kafe a přitom zkouknu, co je nového na síti. O chvíli později už jsme (obě!!!) převlečené z pyžama. Elí si v klidu hraje s hračkami a vůbec ji nezajímá, co jiného by mohla roztahat po bytě. Nevytahává skleněné přesnídávky z krabice a nemrská jimi kolem sebe. Nerozsype uchošťoury a netrhá z nich vatu. Já mezitím zkouknu, co je třeba doma uklidit či udělat a zjistím, že je vše hotovo. Přistanu na gauči s kopyty pěkně hore a pouštím si film - romantickou komedii. Eliška je roztomilá a žvatlá při hraní "máma, máma". Život je fajn :-)
V poledne jedeme na oběd do restaurace. Ne, tak ne... Oběd nám připravil manžel den předem. Prý "aby ses mohla věnovat malý, lásko". Výborně si pochutnáme. Eliška jí sama, lžící. Po jídle není třeba ji celou převlíkat, vysávat ani utírat nic v okruhu 2m od jídelního stolu.
Pak se tedy jdu "věnovat malý". Ve skříni si vyberu vhodný outfit podle počasí a nálady, který tam již samozřejmě visí vypraný a vyžehlený. Zkontroluji make-up, který je od rána stále dokonalý. Jdeme ven na procházku. Nemusím se ničím stresovat, doma je vše hotovo a partner se o nás postará.
Večer mi po příchodu z práce dá pusu a pochválí mě, jak mi to dnes sekne. Vím, že to poví pokaždé, ale stejně jsem potěšená. Později, když všichni usnou a já mám chvilku pro sebe, naliju si sklenku vína a otevřu si svůj blog. Nadpis zní "Můj perfektní den" a tak se zkouším na chvilku jen tak zasnít, jaké by to bylo, kdyby.... Za chvíli už se vidím v sexy bikinách kdesi daleko na pláži, daleko od svého partnera i od dcery, po boku mladíka s postavou antického boha... (???!!!)
Něco vám to připomíná? Mně ano. Dokonalost totiž nudí, stává se pro nás samozřejmostí, začne nám být dříve či později málo. Plodí nespokojenost, touhu po "něčem víc".
Kdo zažívá fofr a jobovky se na něj valí z každé strany jako lavina, sní o klidu a známé náruči. Vzrušení a adrenalin zas vyhledává ten, jehož dny plynou jak život v seniorhausu.
Všechno je relativní. Nepořádek v malém bytě může být fajn, protože je v MÉM bytě. Prázdná nádrž může být ok, protože to znamená, že MÁM auto. Dítě zlobí, což je úžasné, protože to znamená, že mé dítě je ZDRAVÉ. Nemoci jít brzy spát kvůli práci je potěšující, protože to znamená, že mě POTŘEBUJÍ. Zraněné city se stanou snesitelnějšími, protože to znamená, že jsme měli možnost něco pěkného PROŽÍT.
Uvědomit si tohle všechno nám pomůže každý den přiblížit k tomu s přívlastkem "perfect" :-) Naučit se milovat zmatek a vnést do něj trochu toho klidu. Vážit si svého klidu a sem tam ho zlehka opepřit. Myslet na to fajn, co máme a nebrat to jako samozřejmost. Protože někdy stačí jen to, aby zafoukal silnější vítr....
pondělí 12. ledna 2015
Wishes review
Trpím absolutně dětinskou, nevysvětlitelnou a úchylnou diagnózou ulítávání na horoskopech. A protože je právě začátek roku, hemží se to těmi nejspolehlivějšími a nejpřesnějšími předpověďmi kam se podívám (i nepodívám, snad na mě nebafne ze záchodové mísy :-)).Nicméně o tom vlastně dnešní článek nebude.
Někde jsem se totiž u svého znamení dočetla (býk - pozn. autora), že první polovina roku bude zaslíbena mým přáním a vůbec úvahami nad nimi. Což mimochodem u předpovědi není nic fatálního a víceméně každý ať už býk či ryba vám potvrdí, že to na něj sedí. Všichni si přeci něco přejeme a novoroční předsevzetí tomu ještě dobře nahrávají na smeč.
Já jsem se ale zamyslela nad přáními jako takovými. Chcete vědět, proč?
Ony se totiž, myslíme-li na ně intenzivně, doopravdy plní. Mám to vyzkoušeno a počet ca 3 případů tzv. "velkých" splněných přání mě utvrzuje ve víře.
(K tomuto tématu mě napadá taková malá odlehčující vsuvka :-) Jak nás, rodiče, nejvíc štvou na našich dětech naše VLASTNÍ blbé vlastnosti, fungující jak nemilosrdné zrcadlo pomsty ;-) Eliška je totiž úžasné dítě. Chytré, bystré, vyčůrané. Ale navlíknout kroužek na kužel? Strčit cosi kamsi? Vlastně ani nevím, jestli by jí to šlo. Musela by to totiž zkusit víc než jednou a vztekle s tím netřísknout do dáli s otazníkem v očích: "Co mi to ty, prdlá mámo, vůbec cpeš?" :-))
Vyslovit skutečné přání by nemělo být pouhým zvoláním do větru. Měli bychom v něj věřit a podepřít ho svým přesvědčením, aby stálo pevně a nic ho neodválo. Nejistota ho totiž ohrožuje. Podkopává mu nohy a nechá ho nenaplněné odplazit pryč, přestože už bylo na dosah.
A to my přeci nechceme. Nebo snad někdy raději ano???
Někde jsem se totiž u svého znamení dočetla (býk - pozn. autora), že první polovina roku bude zaslíbena mým přáním a vůbec úvahami nad nimi. Což mimochodem u předpovědi není nic fatálního a víceméně každý ať už býk či ryba vám potvrdí, že to na něj sedí. Všichni si přeci něco přejeme a novoroční předsevzetí tomu ještě dobře nahrávají na smeč.
Já jsem se ale zamyslela nad přáními jako takovými. Chcete vědět, proč?
Ony se totiž, myslíme-li na ně intenzivně, doopravdy plní. Mám to vyzkoušeno a počet ca 3 případů tzv. "velkých" splněných přání mě utvrzuje ve víře.
- Plní se, bez ohledu na své důsledky.
- Plní se TAK, jak je chceme.
- Plní se, aby vás později zadusily svou ničivou silou.
- Plní se, přestože už uběhlo pár týdnů a my už, v téhle uspěchané době, toužíme po něčem jiném.
- Plní se a přináší nám nejen radosti, ale i starosti, protože na světě je to prostě zařízeno tak, že nic není černobílé.
(K tomuto tématu mě napadá taková malá odlehčující vsuvka :-) Jak nás, rodiče, nejvíc štvou na našich dětech naše VLASTNÍ blbé vlastnosti, fungující jak nemilosrdné zrcadlo pomsty ;-) Eliška je totiž úžasné dítě. Chytré, bystré, vyčůrané. Ale navlíknout kroužek na kužel? Strčit cosi kamsi? Vlastně ani nevím, jestli by jí to šlo. Musela by to totiž zkusit víc než jednou a vztekle s tím netřísknout do dáli s otazníkem v očích: "Co mi to ty, prdlá mámo, vůbec cpeš?" :-))
Vyslovit skutečné přání by nemělo být pouhým zvoláním do větru. Měli bychom v něj věřit a podepřít ho svým přesvědčením, aby stálo pevně a nic ho neodválo. Nejistota ho totiž ohrožuje. Podkopává mu nohy a nechá ho nenaplněné odplazit pryč, přestože už bylo na dosah.
A to my přeci nechceme. Nebo snad někdy raději ano???
neděle 11. ledna 2015
Welcome drink
A je to tu! Rozhodla jsem se podlehnout své potřebě sebereflexe a
vydat se napospas čtenářům blogosféry. Možná je to přemírou času (I když, může
si takový luxus svobodná matka vůbec dovolit? Má odpověď zní, může. Je
osvobozující vyhnout se občas (často!) očistě svého obydlí, šatníku či
zevnějšku a vrhnout se na očistu duševní.), přemírou zážitků, poznání či snahou
prostě jen něco sdělit. To mé "něco" bude zřejmě zcela netematické,
chaotické a subjektivní, ale těším se na to. Třeba je to zrovna to, co vnese do
mých zmatených a někdy trochu (hodně!) neuroticky vyhrocených dní stabilitu.
Dodá mi nadhled a potlačí nutkavou touhu vytáčet v mobilu čísla těch, co jsou
ještě ochotní mé lapálie pobírat. A kdo ví, třeba si najde své příznivce mezi
těmi, co řeší něco podobného... a nemají komu psát ani volat ;-)
A ostatní? Snad jen je nalákat na to, že tragikomedie jsou stále ještě celkem v kurzu a ve spojení s nevinnou škodolibostí nad osudy druhých spíše potěší než urazí :-)
A ostatní? Snad jen je nalákat na to, že tragikomedie jsou stále ještě celkem v kurzu a ve spojení s nevinnou škodolibostí nad osudy druhých spíše potěší než urazí :-)
Takže welcome všichni, těším se na vaše komentáře a
postřehy, které se budu snažit po zásluze odměnit dalšími výplody mé přebujelé
fantazie, ovšem notně inspirovanými mým day-to-day businessem :-)
Co na tomhle blogu (ne)najdete:
- Trefné glosy popisující aktuální politické/kulturní/sportovní dění. Zřejmě jsem povrchní a bez přehledu, ale těchto pár vět "from tajm tu tajm" si sobecky rezervuji pouze pro své úvahy o ničem a o všem. Koho to popouzí, radím urychleně najet myší na tlačítko křížek vpravo nahoře a těchto canců se zbavit :-)
- Tématické fotky (alespoň prozatím a ve větším než malém množství). Pokud ovšem nestojíte o rádoby selfie s vykulenýma očima, umaštěným ksichtem a půlkou hlavičky mé dcery nebo fotky mých kolen z mobilu, kdy jsem omylem (po stopadesáté a zcela nepoučitelně) zmáčkla foťák. Nicméně až bude nejhůř (jakože nikomu do smíchu), don´t worry, mám je v záloze :-)
- Fotky dokumentující mé denní outfity (triko a tepláky/legíny, případně společensky nositelná alternativa na ven s džínami a svetrem, vše flekaté od Eliščiny pusinky); snídaně/obědy/večeře (odmítám stylově naaranžovat rohlík s paštikou z Lidlu a děsit jí gurmány... Mimochodem ale, tu paštiku vyzkoušejte. Je vynikající. Najdete jí v chlazeném úseku ;-)); případně mé nákupy, které ukázkově reflektují průvan provětrávající již delší dobu mou peněženku.
- Oslňující grafiku, což úzce souvisí s mojí negramotností, ignorací a momentální touhou jen psát a psát a tím dopřát svému přeplněnému mozku klidný spánek. Do budoucna se ale, pokud s tím dřív neseknu, pokusím to postupně nějak vytunit :-)
- Jinak nevím, možná toho bude více, co zde budete hledat a marně, tak se předem omlouvám a jsem nakloněna všem připomínkám i dobře míněným radám ;-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)