Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


Zobrazují se příspěvky se štítkemkomfortní zóna. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkomfortní zóna. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 23. března 2019

Březen

Jaro je tu, i když jestli jste jako já naivně zahodili škrabku na auto (byla stejně prasklá) a vyprali a uskladnili kulichy, byli jste nespíš nemile překvapeni. Já osobně jaro vždy uvítam, posledních pár let už né z důvodu mých blížících se na narozenin - je mi zkrátka 30 něco a nevim, jak jsem k tomu dospěla, ale najednou mi čtyřicetiletí chlapi už nepřipadají jako úchylní senilové (nebo senilní úchylové, je to jedno), ale zkrátka tak akorát. Divný to svět.

Ale abych to zas nezakecala, miluju jaro, protože:

1) Mě s největší pravděpodobností postihne sezónní alergie projevující se slzením a pálením očí, a tak mám super výmluvu, proč se nelíčit. Jestli se na jaře ženy vyloupávají ze zimních kabátů do své přirozené krásy, já se vyloupnu do podoby angoráka. Asi si  místo květinové čelenky pořídím zaječí playboy ouška. Když Velikonoce, tak stylově.