Roční bilance

aneb vyplnění té mezery od mého posledního postu v loňském roce.

Silvestr 2017. Je asi tak půl 10 večer a já dávno spím. Jsem s holkami v bytě mé mamky a je mi mizerně. Hlava třeští a mám pocit, že každou chvíli vybuchne jak petardy, které venku začínají třískat. Pár posledních dní jsem prospala, (před)vánoční shon si vybral svou daň s plnou parádou. Můj (tehdy ještě) přítel se mnou 2 dny nemluví, urazil se, že jsem nedorazila (těch 120 km s virózou a malými dětmi) na poslední den roku domů. Nečekám na novoroční přání, kterých je stejně pomálu a tak nějak podvědomě tuším, že následující rok bude stát pěkně za ho....

Jak se to vezme. S těžkým srdcem jsem ukončila něco, co dlouhodobě nefungovalo. Boj to byl, ale nikdo z nás nechtěl ustoupit, tak jsem to přiznala a chopila se toho já. Kdo nezažil, nepochopí, asi za to dost může i moje povaha, ale kde jsou zadní vrátka, tam do nich vždycky nějakou cestu najdu. A samozřejmě že doufám, že za lepším.

Teď je říjen, po parném létě celkem klídek, už neutíkáme denně s holkama k vodě, tak je taky logicky víc času přemýšlet, snít a rekapitulovat. A litovat se, jak by řekla má máma, no to taky.