1. Výčitky
Jasně, už se tolik netýkají počtu snědených čokoládových bonbonů za den/hodinu (čert je vem a co je horší, v mých útrobách dost často končí lentilky, kinder čokoládky, mikulášové a jiné zatraceně přeslazené patvary), ale vyčítám si neustále: Všechna dopoledne, kdy si tolik nehraju s holkama a vařím. Taky ta, kdy se jim věnuju, ale nevařím, takže obědváme zbytky ze včerejška. Všechna odpoledne, kdy jdeme ven a místo na hřiště táhnu holky na nákup. A taky ta, kdy jdeme do přírody, takže večer rabuju mrazák a rozpejkam starý pečivo. Večery, kdy místo odpočinku žehlím nebo vytírám. Večery, kdy odpočívám, takže úklid zbyde na další ráno. Rána, kdy uklízím bordel ze včerejšího večera.... Život je dost často prostě o kompromisech, jen mě mrzí, uplatňovat je na svých dětech. Uteče to jako voda a holky mě nebudou potřebovat. Už nebude jedna 20 minut řvát v jídelní židličce, protože zrovna kojím druhou a nemůžu jí sundat. Budu si pak vyčítat něco jinýho?
2. Vděčnost
Dokud jsou malé, milují nás za maličkosti a vůbec tak nějak umí dát nám svou náklonnost bezelstně najevo. Eliška: "Máma má nohy. Kjášný nohy".
Umí nás pochválit: "Máma gaží mimianč" (vaří pomeranč) aneb chvála mého kuchařského umění, když loupu ovoce ke sváče. Je prostě fajn vědět, že pro někoho jsem ta nej bez extra velkých zásluh (tedy krom toho, že jsem je porodila samozřejmě - až samy donosí a porodí dítě, pochopí, že záslužnější činnost snad neexistuje). Milujou nás bez výhrad a vůbec se nenaštvou, když jim nevypereme tepláky do fitka, neusteleme postel nebo zapomenem osladit kafe. To je super vědomí, ne?
3. Jde o hovno
Ne, že bych si libovala v sprostých slovech (jak se to vůbec řekne spisovně?), ale tohle je myšleno doslova. Jakmile jsem dořešila Elišky rituální loučení se s hovínkem v záchodu: "Papapá, hovínko, čau čau", už zas najíždím na první level přitahování kolínek k bříšku, masáže a máčení špinavých bodýček. Jo jo, život je koloběh a mateřská z podstatné části vlastně "o hovně". A až se vás partner po příchodu z práce někdy zeptá, co to máš hnědýho na tričku, rovnou se převlíkněte. Ujišťovat ho, že čokoládu, vážně nemá smysl :-)
4. Neverending story
Přiznávám, jsem unavená. Už je to však jiný, než moje postkocovinové půldne strávená hořekováním: Už nikdy nebudu... Tahle únava je stálá, pozvolná, otravná a vytrvalá, jak čerstvej beďar před důležitým rande. Chybí jí vidina nakrásně zklidněného žaludku a přikrmuje ji každodenní stereotyp. Paradoxně na ní dokažu zapomenout jen díky jejím strůjcům. To když Andulka začne ve vzácných chvilkách spokojené žvatlat a udělá "to s tou pusinkou". Nebo když zaslechnu Elku, jak při hře s panenkami reprodukuje náš rozhovor a zpívá naše písničky. Pak jsem si jistá, že ta únava, na rozdíl od vopice, stojí za to!
Žádné komentáře:
Okomentovat