Pohled na můj poslední loňský blogerský výkřik nekrátko po přestěhování mi hned přináší jedno varování a zároveň ponaučení. Nevím, čím to je, milé dámy, možná mé tělo volá na poplach a imunita se bouří, ale zatím každé mé těhotenství začalo angínou. Takže angína v červnu 2015, kdy jsem vzdávala hold letním radovánkám, rovná se druhá holčička v únoru 2016. Seznamte se s Aničkou :-)
Což patří bezesporu k nej novinkám za uplynulý rok. Nebudu zmiňovat (další) nedávné stěhování, které už zažazuji na top list mezi své "casual" činnosti, i když tentokrát zpestřené periodickým kojením a nesystematickým pobíháním s měsíčním kojencem v náručí. Eliška (2 roky) svůj pátý strategický přesun v životě tentokrát již vnímala poněkud více než ty předešlé a nejvíc jí dojalo, když jí během obvyklé snídaně prakticky před nosem odnesli její oblíbený gauč. Skoro bych řekla, že její reakce předčila i šok z narození a následného nasazení miminka do domácnosti, na které jsem ji poctivě připravovala. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby jejím budoucím povoláním byla sestřička na gynekologii - měření tlaku, bříška a tlukoucího srdíčka musí mít okoukané dokonale.
Možná si říkáte, jaká bláznivá a líná matka má ještě čas sepisovat své cancy po večerech na blog. Jo, unavená jsem. Málokdy mi vyjde se v klidu najíst KDY opravdu chci a na CO bych měla chuť. Během dne si sednu jen při kojení (budiž pochváleno, i když s druhym nesamostatným dítětem v závěsu to takový relax není...btw. nechtějte vědět, co vše se dá zvládnout jednou rukou) nebo obouvání bot té starší. Denně se potýkám s činnostmi, které jsou vlastně bez výsledku a neberou konce (viz hromady prádla, které dle pánské části populace samy vytříděné dle barev a druhu naskáčí do pračky, pověsí se, sundají se, složí a vyžehlí a nenápadně skončí čisté na poličce ve skříni). Stokrát denně opakuji to samé, proto mi dochází slovní zásoba, když se chci večer svobodně vyjádřit k něčemu jiné než jsou: neobuté pantofle; špinavé ruce, zadky, pusy, nedojedené snídaně, svačiny, obědy; rozdrobené rohlíky; rozmatlané krémy a polámané pastelky. Jsem takřka izolovaná už i od svých kamarádek s dětmi (ty bezdětné už raději vůbec nezmiňuji :(), protože čekat na někoho tak krajně nespolehlivého než se za hodinu vypraví ven - nenechte se zmást větou: Už se oblíkáme! - málokoho neznechutí.
Ale zase, jak mnozí rádi podotýkají, díky pokroku to máme jednodušší než naše matky. Máme pokrokové výbavičky a kočáry, co se dají elegantně řídit v podpatcích jednou rukou (nekoukejte teď na ten můj, s tím sourozeneckým "doublem" s ca 20 kg živé váhy moc parády fakt neudělám). Máme dostupnou celou škálu dětského jídla a nemusíme stát frontu na pribiňáčky. Máme po ruce internet se spousty radami a spřízněnými dušemi, co se podělí o problémy i oblečení. A některé z nás mají i skvělé manžely a partnery, co je podrží, když je zle. V opačném případě se podržíme samy. Jsme přece superženy, doba si to žádá. A proto mám čas psát...
P.S. A taky proto, že chci. Že mě občas nebaví číst, co píšou ostatní. Dlouhý romány nestihnu vstřebat, poslední tutovky Viewegh a Coelho zklamaly, noviny maj moc velkej formát a při kojení překáží. V časácích o módě nechápou, že potřebuji jen cokoliv, co nesmrdí a není zrovna poblitý, z kosmetiky by mi pomohla jen maska, ovšem ta plynová (pro vylepšení výrazu ideálně typ s chobotem) :) Tudíž uvítám i vaše tipy na čtivo ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat