Dobře už poznala tu chvíli, kdy je třeba se přestat spoléhat na svůj vtip a šarm (za krásnou se nikdy nepovažovala, přestože jí okolí tvrdilo často opak) a nechat odplout to, co jí nečinilo šťastnou. Ostatně, nedělala to poprvé, rozhoupat se k činu však bylo na celé téhle akci Z to nejtěžší. "Není první ani poslední", povzdechla si a sepsala svůj statement na kus papíru vytrhlého ze školního sešitu, které její otec-pedagog fasuje v práci. Má vyzkoušené, že tenhle dobře hoří. Pak už jen bedlivě pozorovala, jak plameny ze svíčky mlsně olizují ten pár slov "ať mě prosím nechá být".
Není žádná sibyla, ale když potřebuje pomoc, oheň a voda fungují spolehlivě. Vyšlo jí to v lednu, vyjde to i teď a až vše odezní, vyčaruje si někoho novýho, tak vo co go. Po pár dnech zamáčkne slzu v oku, po týdnu rozhlédne kolem sebe, uplyne měsíc a přiletí noví motýlci do břicha.
Jen musí líp přemýšlet, jaký bude tentokrát, aby to zas nezkonila jako vloni. Není vždy produktivní, chtít "někoho, kdo mě bude milovat, obdivovat a postará se o mě". Tedy, zpočátku paráda, mobilní oťukávání, kafe a večeře, víno a oběd, kytička pro radost. Všechno je tak milé, že čarodějce naroste sebevědomí jak nikdy a zašlape kontrolku blikající při slovech, proč na mě nemáš čas, když já si vzal volno? Najednou nemá radost, ale spíš výčitky, proč nemám čas, proč toho mám tolik, proč nic nestíhám, proč nechci vzít telefon... No jo? Proč sakra nemůžu vzít ten zatracenej telefon?
Zapomněla totiž na jednu drobnou, avšak nezanedbatelnou věc. Zapomněla ona chtít milovat a kde není citu, tam není pomoci. Chtít lásku jen dostávat je málo. O všechno dobré je lepší se podělit, člověka to činí šťastnějším. Podruhé už tedy stejnou chybu neudělá a potřetí? Koho nechá odkouzlit poté?
Přesto je její život tak racionální, jak jen může být. Práce v kanclu, průměrné auto koupené na půjčku, průměrný byt na hypotéku na průměrném maloměstě, kde lišky dávají dobrou noc. Za sebou má průměrné vztahy průměrného počtu (nebylo jich 5, ale ani 40), bere průměrný plat a její průměr v pase je ...no, to je vlastně obvod, tak nic. Ale je ještě natolik dobrý, aby se za ni otočili nejen starší a vrstevníci, ale taky mladší a bohužel i zadaní muži.
Myšlenkou přitáhnout si ho zpět, i to je jejím uměním, jen bohužel ne v konkrétním časovém horizontu, což ji na jejím kouzlení neskutečně rozčiluje. Se svojí býčí náturou chce všechno hned teď, a jak k tomu chudák přijde, když chce někoho zpátky a on se objeví, někdy však za půl roku, za rok, za měsíc, bez ohledu na to, zda se jí to zrovna hodí nebo ne. To je na tom celém pěkně mrzuté, jak se jí osud montuje do jejích plánů, ale ona už si na to svým způsobem zvykla a ví, že někdy ten čas a odstup je sakra potřebný.
Když po své noční seanci zapne ráno telefon, rozhostí se očekávané ticho a po trochu napjatém dopoledni, jestli to tentokrát opět skutečně vyšlo, se jí s odpoledními paprsky slunce trochu uleví a napustí novou krev do žil. Neví, čím to je, ale přestože je smutná, miluje konce, jsou to totiž začátky a těšení se na něco lepšího a kouzelného. Je to naděje.
Melancholickou náladu jí rozproudí rytmická hudba linoucí se z autorádia a jako obvykle, když jede sama, sešlápne pořádně pedál plynu. Letmým pohledem do zpětného zrcátka se ujistí, že je červená rtěnka na svém místě a jednou rukou přidá ještě trochu více na volume oblíbeného tanečního songu.
---
Váhavým krokem se blíží do sálu. Všude hraje tlumená hudba, na sobě má bílé jednoduché šaty, vlasy volně kolem tváře, vzduchem zavane vůně jejího oblíbeného šeříku. "Snad se nevdávam!?", zalekne se a teprve v další vteřině jí naskočí "A za koho asi?".
Z divných myšlenek jí vytrhne pocit, že v místnosti není sama. Ze všech stran se na ní upírají velmi známé i už méně známé oči. Jsou to mužské oči. Oči patřící všem mužům jejího života. Ano, i toho ženáče, co měl potíž s erekcí, což ona zcela správně zanalyzovala jako trvající nepřiznanou náklonnost k manželce a po pár epizodkách ho nechala kouzlem odejít zpátky do její ložnice. Byli tam skutečně všichni, ti odčarovaní i ti, kteří opustili ji a ona si je zaříkáváním dokázala přivolat zpátky k sobě, dokonce i exempláři, které nechala nenávratně zmizet ze svého života a nikdy je už nepotkala.
Nikdo ani nemukl, jen na ní upírali ty své oči, modré, hnědé i zelené, divné smutkem zastřené pohledy, až jí to začalo připadat komické, co má být tohle jako za sestavu a kde mám vůbec mobil, není snad apríla, začala se shánět po kabelce. Z letargie ji vytrhlo hlasité pípání, tak tady je ten mobil, zaradovala se a zalapala po dechu.
"Sašo!", překvapený výkřik se nesl pokojem stejně tak jako pravidelné pípání přístroje vedle ní. Místo bílých šatů byla jen přikrytá bílou peřinou, z rukou i nosu jí vedly průhledné hadičky. Muži jako zázrakem (k její nesmírné úlevě) zmizeli a zůstal jen ten poslední. "Marku", chtěla zašeptat užasle, ale místo toho z ní vyšel jen těžko identifikovatelný skřek, kterýmu by se za normálních okolností zasmála, ale teď to tak ňák ani nešlo.
Poslední kouzlo evidentně nevyšlo. Tekly mu slzy po tvářích a ona z jeho pohledu něco pochopila: Jsou věci, které se prostě dějí bez ohledu na to, co chceme. A tak ho nechala, aby tisknul její křehkou, ohadičkovanou ruku.
Žádné komentáře:
Okomentovat