Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


úterý 3. listopadu 2020

2 ej em


Nevím, kdo jsi

Vzpomínka 

Pocit

Neodbytná myšlenka 

Uprostřed noci


Něco mi chybí 

Ne, ty ne, naivo

Kus sebe postrádám 

Ve spánku, naživo 


Hledám ten dílek 

Zapadlý pod matrací 

Nebo v těch krajinách 

Kam vlaštovky se vrací? 


Čápi už odlétli

V srdci je pusto

Hospody zavřely

Co doma? Zkus to!


Chci psát 

A nemůžu 

Slova se pýří

Přes zákaz do noci

Na protest míří 


Maj hadr přes hubu

Hlasitost tiší 

Moc velké dupání

Jsou kroky myší 

 

Lásku a svobodu 

Nalezneš v sobě 

Dí slova moudřejších

Nebuď za oběť 


Nevim kdo jsi

Hádanka o mně 

Dílek je ukrytý 

Kdesi tu, v domě


Vystavil v
Štítky: , ,

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)