Trochu paradox, ale mám víc času na to, co mě baví. Třeba psaní. Napsat jeden takový průměrný článek mi sice zabere max 2h času, nicméně pro mě hodně podstatné je to, co tomu předchází. Vymyslet téma totiž chtě nechtě nutí člověka přemýšlet. Překvapivé, že?
Coby zadaná "hausfrau" jsem však na přemýšlení měla milion atraktivnějších témat než je článek na blog. Napadá mě třeba oblíbené "čím a jak zahustit omáčku, aby jí byly aspoň 3 litry a vydržela tak na oběd na 2 dny?" Říkejte si co chcete, žrádlo je podle mě ve vztahu s chlapem téma nr. 1 a kdo ho neřeší, má doma s prominutím karikaturu chlapa. Naštěstí potomky jsem si porodila děvčata, a tak se vesele dojedeme čokoládou, když se oběd zrovna nepovede.
Taky se nikdo nediví tomu, když v půl 11 večer vyskočim z postele a jdu si pro tatranku (protože jsem předtim v zájmu zachování štíhlé linie ošidila večeři). Já vim, zrovna dospělé tohle počínání není, ale právě z toho důvodu se to snažim tajit. "Take it easy" říkám si a člověk má hned o starost a vrásku na čele míň. A víte, co maj holky úplně nejradši? Chleba ve vajíčku a ten prostě z čerstvýho chleba nestvoříte ani za nic.
 |
| Tatranku jsem sežrala, tak aspoň jedna dokumentární se Studentskou. Je hořká, tak přijde na přetřes až v době nouze. |
Klid na přemýšlení mi dopřávají i chlapi. Nemůžu jinak než konstatovat, že s rostoucím počtem potomků se počet pozvání na kafe (i kamkoliv jinam) rapidně snižuje, a pokud se najde někdo tak odvážný a zoufalý, že vás fakt pozve, stačí říct "nemam čas" jen JEDNOU. Rád tomu uvěří.
Anebo zabrousí sem a lekne se, že o něm něco napíšu. Což je dřív nebo později dost pravděpodobné, leda by byl až takový level, že bych díky němu už neměla na psaní čas - na úvahy o omáčce už totiž po předchozích zkušeností z vysoka víte co. Nakonec vyměnit velikost hrnců je na konci vztahu asi to nejmíň bolestivé. (Pokud ovšem nemáte indukční plotýnky. To může stát i ranec.)
Po letech nepřetržitých svazků v různých podobách si dopřávám zaslouženého volna bez přetvářek a všemožných snah udělat ze sebe někoho lepšího. Nebo "horšího", ne vážně nečtu Blesk ani jiné "barevné obrázkové" noviny, nevolim Milouše a s ním spřátelené struktury, nemam ráda zprávy na Nově, kde udělaj katastrofu i z rozpečený bagety, ani nesleduju trubky, co se natáčí na Youtube a sbíraj lajky za kdejakou hovadinu.
Ve svým věku už se nestydím říct na veřejnosti: "Tohle neznam a je mi to fuk". Což mi připomíná doby dávno minulé, kdy jsme neměli doma videjo a já se styděla před dětma říct, že jsem neviděla nějakou (nejspíš) americkou volovinu. No, hodně dávno minulé. Teď nekoukám na Stardance jako VŠICHNI ostatní (sorry, mami :-)) a je mi to putna.
Když jsme ale u těch nestíhaček (já na to kafe venku vážně čas nemam), tak se celkově mému prohlášení o nedostatku času dostalo konečně nějaké vážnosti, a přestože já osobně opozdilosti neholduji, občas mi ty pohledy plné soucitu a pochopení přijdou vhod. Obzvláště když někam přivlaju s dětmi v závěsu na poslední chvíli, auto zapíchnu se skřípěním brzd těsně vedle popelnice, která se na mě jen zázrakem nevysype a vyčerpáním omdlim u vchodu. Tak tady nás máte, stihnu ještě slavnostně pronést.
Rovněž všichni tolerují a nepřekvapí je, že smrdim korunou. Je to až dojemné, musím říct. Skoro škoda, že už teď zas chodim do práce. Teď už mi asi nikdo nepromine, že jsem zapomněla na jeho svátek a k Vánocům darovala flašku vína s předtim urvanou cedulkou "Veselé Vánoce všem zaměstnancům firmy". Nicméně, taky jsem to víno mohla sama vypít, že. Kus dobrého srdce ještě ve mě zůstal.
Teď když jsem zase sama si uzurpuji i právo na TV seriály, jedno z mých guilty pleasures, co bych nepraktikovala beze studu před nikým, s nímž nechodím aspoň rok. Někdy je snazší pozvat si někoho do postele než přiznat svou slabost a přízemnost.
Z čehož vyplývá, že Sex ve městě pořád JE rozhodně má krevní skupina, cvičně ale kouknu i na Ordinaci a jí podobné, což je sice trochu v rozporu s mým přesvědčením o inteligentní a smysluplné náplni volného času, nicméně "žehlili jste někdy?". Přestože jsem od léta hrdou majitelkou sušičky prádla, stejně po večerech upouštim páru. Neni nad to věci úhledně vyrovnat, aby je pak ráno parádnice rozházely ve snaze najít to převracecí triko s Elzou. A jelikož mi můj život často přijde jak z blbýho seriálu, jsem k nim velmi toleratní a sem tam se i inspiruji. Upřímně, moc jim to nejde. Asi začnu psát scénáře.
A rovnou začnu jedním s happy endem. To je totiž jediný příběh, na který se momentálně těším.
Hezké a reálné :)
OdpovědětVymazat