Blog má pořád návštěvnost, přestože nic nového nepíšu. Nad kastrůlkem guláše od víkendu přemítám nad tím, kdo ho asi čte. Koho zajímá těch pár nesourodých písmenek, který ale dohromady tvoří můj život. Né celý, ale posledních pár let určitě. Někdy si přeju, aby to byla větší nuda. Větší stálost a míň překvapení, prosím. Já ale asi na nudu nejsem stavěná. Pořád básním o klidu, ale jakmile se ke mně byť setinou milimetru přiblíží, odcupitám dál.
Momentálně se nacházím doma a intenzivně přemýšlím o svém kariérním růstu. Děti pomalu odrůstají a krom logistických potřeb z mé strany oceňují nejvíce moji nepřítomnost. Svý snahy být ideální mámou jsem omezila na vyhýbání se "trapnosti" na veřejnosti, což zahrnuje to, že nemluvím nahlas, nevystupuji z auta u školy se zapnutým rádiem, nevystupuji z auta s deštníkem, když prší, a neoslovuju jejich kamarádky. Nevhodné je též nosit skinny džíny, ptát se na něco na třídních schůzkách a přibližovat se ke škole kdykoliv, když třídní schůzky zrovna nejsou. Mezi naopak očekávané a "netrapné" věci patří: objednávání pytlovitého oblečení z Háemka, tzv. "oversized", návštěva DM drogerie, nákup kartáčů na koně a (zaplať panbůh pořád ještě) společné dovolené, kdy je s maximální tolerancí veškerá moje trapnost aspoň dočasně zapomenuta.
Někdy mi chvílema probleskne taková fantas vize, že by mě bavilo psát. Tedy takhle, baví mě to, vo to nic, ale psát pro peníze? Pracovat v reklamce jako Emily Cooperová a nechat si platit za nápady v ašském výběžku jeví se coby scifi a psát romány nebo detektivky, na to mi chybí soustředěnost. Klid. Disciplína a neroztěkanost. Do marketingu mě nechtějí, přestože jsem ho primárně svým užším zaměřením vystudovala a chvíli i částečně dělala. Kreativní přitom jsem, jen to těžko poznáte, když nechcete. A kde není vůle, tam není cesta.
Protože mi doma nebaví provádět tzv. generální úklid, zaměřila jsem svou pozornost na balkon, kytky a dekorování. Na vyhazování starého oblečení (rozuměj, ani ne tak starého jako malého). Na pečení čehokoliv, co nakonec snim z velké části sama, protože být skoro celý doma znamená mít celý den čas něco uždibovat. Na akce v marketech, protože jet pouze v konkrétní den pro konkrétní věc se jeví jako plán. Na ochočování naší nové křečice Bubliny, kterou jsem si (=dětem) pořídila, abych si měla přes den s kym povídat. Bohužel ale dopoledne spí a večer dělá brajgl v kolotoči, takže není slyšet televize. Na návštěvy knihovny a rozečtení několika knih, z nichž mě žádná zas až tak neoslovila. Na sledování seriálů na mém stařičkém kompu - protože jsem lakomá zaplatit si Netflix - z nichž mě žádný zas tak neoslovil. Na projíždění pracovních portálů a přemýšlení o tom, co by mě vůbec oslovilo. Pomalu se dostávám do módu Bridget Jonesové, kterak si hledala uplatnění v televizi: "Musím ihned odejít z práce, protože jsem šukala se šéfem" - to já sice ne, dost často mě ale už svrbí jazyk k použití expresivnějších výrazů. A "fucking with the boss" je ještě hodně soft verze toho, jak se umim lingvisticky rozparádit.
Abych ale vyrovnala svoje rozčarování, v soukromí se cítím nad očekávání skvěle. V něčem holt nahoře a jinde dole. Když chcete něco nového a krásného, musíte napřed zpřetrhat pouta toho starého a nefunkčního. Jinak ten prostor nezískáte a budete se plácat ve stereotypech jak ryba na mělčině. Stejně tak jako nejde číst víc knížek najednou, zážitek je pak chudší a slabší.
Užívám si ty intenzivní první kapitoly s pokorou. Protože nikdy nevíte, co přijde o pár stránek později. Stejně tak si teď užívám tohle (tipy pro podzimní melancholiky i pro vás, co v tomhle období cítíte permanentní únavu a nechuť):
- zkoušení nových receptů (třeba i z toho co vám vyrostlo na zahradě - jablka, dýně, cukety...)
- jezení toho, co jste uvařili/ upekli, případně mytí připálených pekáčů
- sbírání kaštanů a sušení na zimu (hodí se pak do krmelce na nadílku)
- tvorba dekorací z přírodnin (listů, větviček, šípků apod.)
- vysávání a úklid bordelu, který z těch věnců a kytic opadává poté, co uschnou
- vymýšlení vánočních dárků (letos je asi všechny vyrobim)
- cvičení (vlastním takové kolečko, díky němuž si jednou za čas připomenu všechny svaly, který vlastně mám)
- dobře tělo rozhýbá i tzv. pozdrav slunci, zatím jsem ale doma jen druhý měsíc, tak na něj ještě nebyl čas
Krásný a barevný podzim a pokud se vám nic nechce, nebuďte smutní a prostě jen odpočívejte :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat