Advent s dětmi

aneb jak ho přežít

1. Kupujte dárky už od září. Listopad a prosinec pravděpodobně celý promarodí, ten si nechte na nákupy v e-shopech.

2. Na cukroví si napřed připravte všechna těsta. Nechte je míchat, to je baví. Dejte nový sáček do vysavače. (Nebo kupte rovnou nový vysavač, tak jako já. Pouze smolaři roku praskne hadice zrovna ve chvíli největší koncentrace mouky, ořechů a cukru v bytě za celý rok.)

3. Při pečení pusťte v pozadí Prasátko Peppu. Je tak větší pravděpodobnost, že je to dřív omrzí a půjdou se koukat.

4. Zdobit je lepší, když spí. Pokud jste ovšem došli až do tohoto bodu a máte CO zdobit. Kvůli čtyřem perníkům polevu nerozdělávejte. Sní je suchý jako ty ostatní.

5. Na dopis Ježíškovi si vyhraďte dost času, ale ne moc. Začněte stromečkem přes půl stránky a nechte jim ho vybarvit a dozdobit. Dárky pak nakreslí pod něj, vy doplňte popisky (aby Ježíšek rozpoznal) a šup s ním za okno. Čím více prodlev, tím víc možností dokreslit ještě narychlo obdélník s růžovým flekem (knížka o prasátku Peppě) nebo čtyřnohé zvířátko (Petshopák). Pohotovost se v tomto případě vyplácí.

Pečení pro pokročilé

Konec roku 2019 se nese ve stylu Bridget Jonesové. Oproti loňsku mám:

• 5 kilo navíc (4, když se zvážím za specifických předem daných podmínek)
• pořád žádný normální vztah
• vánoční svetr se sobem
• pár "přeřeknutí", kdy se mi podařilo někoho urazit
• ještě míň iluzí o tom, že se mi někdy podaří vést normání (nudný) život
• pořád ještě dost iluzí o tom, že někdy uslyšim tam tam ta dam, tam tam ta dam...
• sakra hodně iluzí o mužích typu Hugh Grant...:-(

A oproti Bridget si nedávam předsevzetí. Kila, svetr i iluze si klidně nechám, jsou horší věci (třeba komunisti, teroristi a další -isti).

Chtě něchtě jsem se dostala do věku, kdy mi přátelé a známí chtějí dohazovat své přátele a známé, takže jsem poměrně často konfrontována s větou "tomuhle rozvedenýmu by ses líbila". Asi bych si na tenhle způsob seznamování měla zvykat, nakonec juchající v klubu už těžko někoho okouzlim, vzhledem k 1. nedostatku klubů v okolí, 2. frekvenci mých návštěv i 3. výdrže mého juchání. 

Všechny tyhle věci tak nějak hrajou proti mně a nechávají skórovat "rozvedené pány" (mimochodem, ten název zní hrozně, a přestože to spíš v mým případě znamená, že si mě nikdo nechtěl dosud vzít, jsem ráda, že rozvedená zatim nejsem). Bohužel ale pořád taky nejsem ta správná utěšitelka zhrzených duší. Minulost je od toho, aby nás posouvala dál a než fňukat nad rozlitým mlíkem, radši z toho zbytku uklohním palačinky. I když opuštěná máma, pořád jsem duší holka, co se chce smát, popíjet a milovat se stejnou vervou a někdy možná ještě i o kousek víc než dřív, jako by to bylo naposled, vážného s vážnými následky už bylo dost. Smysl pro humor zůstal kupodivu i v té, která je údajně tak náladová a urážlivá (Já? Nikdy, nebavim!).

Jak se máš?

Protože bych nerada ustálila frekvenci svých příspěvků na to, abych vás s každým vítala do nového ročního období (pomalu to tak začínalo už vypadat), tak teď jen informativně o tom, co právě dělám, zažívám a řeším :-)

1. Nechápu - jak ten čas běží. Asi nejotřepanější klišé ever, ale jakoby to bylo včera, co jsem psala článek o loňských Vánocích. Tak abych se neopakovala, letos budou (doufám) v podobném duchu. Kdo by si chtěl připomenout, odkaz je zde: https://muzesetostativam.blogspot.com/2018/12/pre-christmas-time.html. 
Mimochodem, dneska si holky psaly Ježíškovi. Andulka (mladší) si po pár tradičních napučovacích scénách kolem obrázku nakreslila jako první dárek kalhotky. Přišlo mi to dojemný. Asi nechce dědit furt po ségře. Spoďáry jsou prostě základ. (Moje máma: "Ať máš hezký kalhotky, kdyby se něco stalo a museli tě odněkud vyprošťovat :-D)

2. Maskuju - únavu, otoky a pandí kruhy pod očima, špeky, mastný vlasy, blbou náladu, oloupaný nehty, zadrobený koberec i flekatý triko. Den ode dne větší challenge i pocit marnosti. Za poslední rok si připadám tak dospělá jako nikdy předtím. Je fajn pocit, že si můžu ve 2 ráno číst i sežrat z hladu v posteli suchej rohlík a vím komu zavolat, když se mi něco rozbije (divný je, že pořád ještě existují chlapi, kterým je divný, že doma nevlastním ani šroubovák..). Smutek pak přebije vztek na nespravedlnosti světa, únava nebo Persen. Radost mám z holek, vůně kávy, čerstvě nalakovanejch nehtů a super songu v autorádiu puštěnýho na plný pecky. Baví mě pozorovat děti jak zpívají anglicky, baletí či v něčem jiném - samozřejmě po mně - vynikají. Nebaví mi, když jsou stejně tak po mně protivný, náladový, drzý, sprostý a urážlivý. Tak nějak od přírody s tím neumím pracovat...

3. Myslím - v zásadě nejvíce na toho, kdo mě má kdesi. Odháním ty, co zas na myslí na mě a starají se. Návrat do pubertálních let asi. Nicméně učim se nechávat tyhle myšlenky stoicky plynout a nenechat se jimi ovládat tak jako dřív (volně přeloženo: už kvůli nikomu nebrečim a nechlastam 2 noci, nehubnu - což je celkem škoda, a i když jsem ještě pár mílí od toho nad něčím jen tak mávnout rukou, snažím se užít si aspoň toho momentálního relativního klidu, který mám :)) A využít ho produktivně, třeba k psaní, že ;-)

Óda na podzim

Milí čtenáři (oslovení jak z týdeníku Květy :D), tu se mě ptal jeden kamarád, kdy už zase něco napíšeš? Nejde to, píšu mu. Nevím, jestli je to už podzimní depka nebo zkrátka jenom depka, nikdo mě neopustil ani mi neubližuje, děti jsou zdravé a kvůli nedostatku peněz jsem si vloni pobrečela na pár let dopředu (teď pětistovkama tapetuju a kovové pajcky mám místo dlažby v předsíni). Chybí mi energie a serotonin a taky trochu zájmu delšího než jsou pohledy na muj zadek povážlivě se rozpínající do všech světových stran.

Takže Vašku, není to podzimem, já mam podzim svym způsobem ráda, už jsem i vyměnila bílé za červené (burčák by bodl) a těším se, až v Aldi budou mít svařáček.

Miluju horkou dýňovou polívku, do který si sypu chilli lupínky a holky (přestože dýni nejedí) zvědavě ochutnávají a přesvědčivě tvrdí, že je to nepálí. O to méně miluju krájet hokkaidó a ano, přiznám se. Na tohle mi vážně chybí silnej chlap, co nabrousí nože, nakrájí tvrdou dýni a taky játra (kterejch se štítim za syrova, ale docela ráda je jim).

Léto budiž pochváleno

Původně to měl být článek bilancující, hodnotící uplynulý půlrok. Ale protože depku mám už jenom tak dvakrát, třikrát do tejdne (v závislosti na fázi ms cyklu), dopíšu ho v pozitivním duchu. Udělal se totiž zase hic, tak proč trochu neoslavit jeho radosti?

Tak dneska jsem kupříkladu vyvenčila svá rosolovitá stehna do plavek, zaplavčila si (ještě pořád) ve vodě - když v tom největším tempu jak jen to jde (s vytyčenou hlavou, abych si nenamočila brejle) zavadíte uprostřed rybníku nohou o bahnité dno, říkáte si, co je kruci špatně? Sucho je a přírodě se to nelíbí... Celkem téma k přemýšlení a nejen v létě.

A mně se zas nelíbí letošní trend retro plavek s kalhotkama až do pasu. Já si jedu svuj "Lidl style" aneb nejlevnější obyč černé bikiny na světě (v Aši). Absolutně odmítám za něco, co nezakreje má stehna, utrácet víc než 250 korun. Taky odmítam nafukovat obří plameňáky, jednorožce a jiné -rožce; moje plíce stěží dají 2 páry rukávků, kruhy a míče. Až uvidíte něco fialovýho s vyplazeným jazykem, jak u bazénu lapá po dechu, jsem to já s dětmi na pláži.

Když jsem u té pláže, nejlepší způsob, jak si zvednout v létě sebevědomí, je jet do Německa na veřejné koupaliště. A nejlepší způsob, jak si připadat zas jak debil, je vyjíždět z toho koupaliště jednosměrkou v protisměru. (A myslet si, že na vás troubí proto, že jste blondýna. Všimnout si toho až další den, kdy podruhé!!! vyjíždíte blbě. Ano, já JSEM blondýna.) Naštěstí jsem měla ještě Getze, tak jsem se vyhnula a otočila i mezi stromy. Hloupým je někdy fakt dost přáno.

My weekly happyend

Nesnášim neděle večer. Ten čas, kdy jsem utahaná po víkendu s holkama, ale zároveň bych ještě tak nějak chtěla, aby mě někdo vzal kolem ramen a koukal se mnou ještě třeba na bednu, nebo spíš už na placku, ale obsah to má stejný. (Mimochodem, máme novou televizi. Krom toho, že jsem jí sama zaplatila, zaměstnala jsem přitom ještě pár dobrovolníků. Holky: "Mami, kolik ještě pánů nám příde zapojit tu televizi?" Takže asi tak :-))

Každý pátek se opakující iluze o tom, jak umyju okna a vyperu záclony jsou tradičně v prdeli. Naopak špinavé nádobí je na svém čestném místě ve dřezu, protože myčku nám "pánové" ještě nějakou dobu nejspíš připojovat nebudou. Další z mých iluzí o tom, že další den bude na mytí čas a chuť. Bude, až dojdou lžičky.

Nedělní podvečer je taky časem všech spokojených rodin, aby na sociálních sítích dostatečně upozornily na to, jak moc spokojené jsou.

Tak to bylo, tak to je

Ne ne ne, dneska si nebudu číst, dneska budu psát, ruce se mi třesou, zapínám počítač a stále nevím, o čem, ale absťák ve mně, ten tlak nevyřčeného ve mně sílí.

Je to právě skoro rok, co jsem sama, i když sama už jsem byla dávno, dost dávno předtím, co si budem namlouvat. Nuda v Brně, chlad v ložnici, absence smíchu a pocit, že jsem nehezká, neatraktivní a nemilovaná. Zpátky v bezpečí pidibytečku ("Větší byt nekupuj, třeba si narazíš někoho s barákem.")

Výsledek: Zmizela diagnóza zvýšená funkce štítné žlázy, kdy mi srdce bilo jako zvon, ale tak nějak moc rychle a nekontrolovaně. Teď zas jede v obvyklém módu, snažím se ho přesvědčit pro práci v rytmu "lásky netřeba, lásky netřeba, ne-tře-ba, ne-tře-ba" a taky sama sebe, to asi nejvíc.

Nejsem schopna si koupit něco na sebe. Všechno beru o číslo větší a pak vracím. Často se musim vyfotit, abych přestala vidět tu prdelatou maminu s beďarem na nose a silnýma brýlema, za niž jsem byla považována. "Stydím se za tebe", na tu větu nezapomenu nikdy a je jedno, kolik chlapů se za mnou kdy otočí.

Mozkový mišmaš

Ahoj, asi jste postřehli, že to poslední dobou tak úplně nedávám s časem.. Článků je míň, stejně tak jako chvilek na přemítání. Snažím se aspoň být trochu činná na Istagramu, kde najdete občas pár mých postřehů a pokusů zachytit něco obrazem. 
Nicméně mozek mi stále pracuje a kolem se stále něco děje, a tak bych dnes ráda sepsala pár takových myšlenek, co se mi v hlavě během několika týdnů nahromadilo.

Postřeh č. 1 - Dejte na své blbé pocity. Čím víc jsem se je kdy snažila umlčet, s tím větší vervou se za čas vynoří a připomenou. Ten svíravý pocit kolem žaludku tu není jen tak pro nic za nic - věnujte mu pozornost, až se příště objeví. Okolnosti, které provází, totiž stojí minimálně o vaší revizi.

Postřeh č. 2 - Přání se plní v tu nejnemožnější dobu, kdy si snad ani netroufáte doufat. Pokud mi vyjde můj poslední okamžitý a bláhový nápad, začnu snad i já, starej pesimista a škarohlíd, hovořit o štěstí. A pokud ne, teď už vím, že to tak mělo prostě být. Protože proto. 

Postřeh č. 3 - souvisí s předchozím bodem -  Nemít očekávání je často ta nejlepší obrana před zklamáním. Zní vám to smutně a odevzdaně? Mně taky. Na druhou stranu se pak v případě pozitivního výsledku o to víc radujete. A já nevim, jestli je to věkem nebo blbými zkušenostmi, ale v poslední době téměř nezažívám pocit těšení se. Protože těšit se na to, až bude 9 hodin večer, děti usnou a já zalezu tiše do postele je spíš zoufalství než happy life.

Insta life

"Seznam těch úplně nejvíc insta-friendly kaváren", čtu nadpis článku, jehož obsah i umístění (já vim, tohle je citace, bouchněte mě ale kladivem, krom toho, že mě titulek svym způsobem zaujal, vim absolutní prd, v kterém sofistikovaném médiu to bylo) mě nechal chladnou. I-N-S-T-A-F-R-I-E-N-D-L-Y, hláskuju znovu ten cizovýraz. Jakože někdo jde kamsi za účelem vyfotit si to na sociální síť? Svět se v prdel obrací! 

Za mých studentských let jsme chodili do hospody U Štechra. V té době ještě neletělo retro, přestože tohle BYLO, z kávy jste si mohli dát jen turka ve skle s cukrem či bez a nahulíno tam bylo tak, že i silný kuřák mohl nechat cigára s klidem doma (a ostatní zas plíce). Neřešila se forma, ale obsah. 

"Friendly" tam totiž byl hospodskej nikoli kulisa. Obsluha totiž fungovala až ke stolu (i přes chodbičku od pípy ke kulečníku, kde jsme sedávali), ne jak v některých dnešních hipsterskejch kavárnách, kde si chodíte pro kafe k pultu (a jste-li šikovní jako já, s obratností člověka po mrtvici ho vycmrndáte přes půl lokálu), a nikdy nedošlo k tomu, že by někdo dopil pivo a neneslo se mu další. Pěna nikdy neopadla stejně tak jako nálada. Utopenec nesl přízvisko "nejlepší ve městě", a to ho nikdo při tom ani nefotil. Někdy prostě i to, co blbě vypadá, stojí za to.. Zlatý léta.

Březen

Jaro je tu, i když jestli jste jako já naivně zahodili škrabku na auto (byla stejně prasklá) a vyprali a uskladnili kulichy, byli jste nespíš nemile překvapeni. Já osobně jaro vždy uvítam, posledních pár let už né z důvodu mých blížících se na narozenin - je mi zkrátka 30 něco a nevim, jak jsem k tomu dospěla, ale najednou mi čtyřicetiletí chlapi už nepřipadají jako úchylní senilové (nebo senilní úchylové, je to jedno), ale zkrátka tak akorát. Divný to svět.

Ale abych to zas nezakecala, miluju jaro, protože:

1) Mě s největší pravděpodobností postihne sezónní alergie projevující se slzením a pálením očí, a tak mám super výmluvu, proč se nelíčit. Jestli se na jaře ženy vyloupávají ze zimních kabátů do své přirozené krásy, já se vyloupnu do podoby angoráka. Asi si  místo květinové čelenky pořídím zaječí playboy ouška. Když Velikonoce, tak stylově. 

Náladová

Jsou dny, kdy máte pocit, že se vám nic nedaří. A pak jsou taky dny, kdy se ten plíživý pocit změní v ABSOLUTNÍ přesvědčení, že tomu tak je. Nespokojenost v sobě ventiluju ven a setkávám se pak vcelku oprávněně s nepochopením ze strany dětí. Jaktože TA máma, která je zvyklá, že zopakovat požadavek 8x je naprosto běžný standart, najednou vyletí jak raketa a smete s sebou nejenom lego ze stolu, ale i větší část vybavení a obvodové zdi našeho rádoby 2 plus kk. Jaktože máma, která je jinak splachovací a bezprostředně po hádce vytáhne z kredence Kinder čokoládku, najednou sedí na schodech a brečí. Děti nechápou a já s nimi. 

Jsou to hormony, postavení hvězd nebo jen konfrontace s tím, že ostatní se mají (nejspíš) líp? Že mi nikdo nerozumí, dostatečně mě nelituje nebo naopak nevyžádaně lituje, což je ještě horší? Do toho jako na potvoru venku prší, došel benzín a víno a já nemam zbla ani trochu nápad, o čem napsat tenhle článek, protože když není s kým (dospělým) mluvit, je tohle ta nejlepší náplast na duši. 

"Holka, ty se zoceluješ", řekl mi tuhle jeden známej, když jsem si v poklusu s úsměvem povzdechla, jak je organizačně náročný skloubit práci, školku, kroužky, děti a jejich tatínky. Zoceluju, jenže přijde chvíle, kdy i to brnění na mně praskne, a jak mi nevadí a nezajímá, co si kdo druhý myslí, najednou je ten free pocit uplně v riti. Najednou začnu řešit i to, jak se tvářil sousedův pes, když ochcával roh u vchodových dveří a pak mi nezbývá než si po sluníčkovsku začít v mysli vyvolávat okamžiky štěstí.

Láska v době sdílené

Valentýn je za námi. Miluji všechny příležitosti ke slavení, a tak jsem si i já udělala radost. Růžové svíčky a srdíčkovej toaleťák jsou rozhodně must-have. Miluji příjemné relaxační večery.

Akorát se mi teda nepovedlo to nějak pěkně a stylově nafotit a nasdílet. Škoda, že ty růže, Pandora taštičky a bonboniéry jsou fotogeničtější. Jak to, že mi, do prdele, zas nikdo nic nedal? Zrušim blog a budu zpytovat svědomí. Možná bych mohla vyhrabat tu taštičku prázdnou a nastajlovat jí s kytkama z Lidlu. Zastřenej filtr, srdíčka, pičovinky a bude. Ale asi spíš počkam na 1. máje. Teď už je beztak s křížkem po funuse a to mam i narozeniny. Narozeniny!

Slavit narozeniny jako plonková je dalším příjemným bonusem ke skutečnosti, že jste zas o rok starší. V duchu Bridget Jones, jež je mimochodem taky už mladší než já. A když se opije, tak i roztomilejší, řekla bych. A asi v tý době ještě nefrčel Face, aby jí někdo rozmazaně vyfotil s panákem nad hlavou a během chvilky to s velkou pompou a ohlasem nasdílel. Sakra, to jste teda pěkně pos..l, pane Zuckerbergu.

Takže ve veřejném prostoru nezadaná, s nula fotkami z USA či exotických ostrovů a navíc ještě zpiťar. Ve vyhledávači looserů na prvnim místě, naštěstí mám rychlé boty a zdrhám dřív než se vše zvrhne k tomu "být ve volném vztahu", z čehož mi vstávají vlasy na hlavě.

Čtení z ruky

Ne, asi jsem se úplně nezbláznila nebo možná trochu, malinko ano a nejspíš z toho šílenství jsem se začala trochu zajímat o astrologii a horoskopy. Ne takové ty v Blesku a na Seznamu, co si redaktorky vyšťourávají bůhví odkud. Mám pár oblíbených astrologů, kartářek a numeroložek, které jsem začala sledovat a jejichž předpovědi často sedí. Hlavně někteří z nich používají tak zašmodrchané větné konstrukce a souvětí plná slov jako trigon, konjukce a kvadrát, že takový horoskop pak sedí jakbysmet každému tak, jak to zrovna při své inteligenci je schopen pochopit.

Ne vždy koukám jen dopředu, je povznášející přečíst si, že byl předevčírem "těžký úplněk" a srovnat se s tím, že pro mě to byl den úplně na hovno. Že jsem 4 dny čekala na někoho, až se mi ozve a s hrdostí se sekla, že JÁ tedy jako první dolejzat nebudu, to teda jako v žádnym případě ne, jasný. Jenže dlouhé chladné večery dělají své a po 2 skleničkách vína se i ta největší hrdost rozpustí jako kostka cukru v horkém čaji. A pak já se svym proč a protože a jaktože a deprese je na světě. A vidíte, mohl za to měsíc, a pak ještě jakési komplikované postavení planet kolem něj, to se člověku hned uleví, to mam hned menší pocit, že jsem zas za vola. Astrologie je prostě fajn.

A tak jsem vloni na podzim navštívila kartářku. Předcházel tomu nutkavý pocit a potřeba vyslechnout si od někoho, že to bude dobrý, a když vám k tomu nestačí ujištění bližních, kamarádů a zvířecích mazlíčků, s radostí za tohle od nezávislé osoby zaplatíte i pár stovek. Krom toho jsem si řekla, že budu tentokrát fakt pozorná a prokouknu její metody. Budu nenápadná a budu reagovat tak, aby mě snadno neprokoukla (Kdo mě zná tak ví, jaké mám tiky, když usiluju o "nenápadnost" :-D).

15 věcí o mužích

aneb co jsem zjistila za cca 20 let nepřetržitého bádání. (Je toho víc, ale tohle je takovej ten "core" společnej víceméně pro všechny. Musíme bejt, holky, dost tolerantní, ať se to nezmění v hardcore.)

1) Všichni tráví donebevolající dobu na záchodě. Tady asi dalších komentářů netřeba.

2) Všichni mají čistější auto než já. Bez pásů zalepenejch žvejkama, rozteklých lízátek v přihrádce u ručky a plesnivejch drobků všude mezi sedačkami. Jsem prase, ale zase zvládam jezdit ve stresu a obouma rukama zároveň obsluhovat posádku vzadu (a otvírat ty kulatý Chupa Chups lízátka za jízdy. A to se fakt nedá.)

3) Ochotní pomoci s čímkoli jsou jen dokud se s nimi nevyspíte. Což je stará známá pravda, nicméně odteďka už žádná, dokud mi aspoň neomítne zeď, nepoloží podlahu a nespraví splachovadlo. Přes to vlak nejede. (Tohle si podtrhnu a jako první naučim holky, až na to budou mít věk. Nebo ostrouhají jako já.)

4) Pěkné spodní prádlo nosí jen dokud s nimi nežijete (tudíž ho ani neperete). Pak přijdou na řadu retro skvosty, v lepším případě bez děr.

KARMA for everyone

Poslední dobou mi přijde, že se kolem mě skloňuje snad ve všech pádech. Karma a karmické vztahy nejsou o náhodě a já jsem najednou pochopila, že opravdu funguje ono staré známé "kdo chce kam, pomozme mu tam". Nerada bych tím vyvolala dojem, že se tím snažím omluvit své chyby, naopak věřím tomu, že vše, co se stalo, má své opodstatnění vedoucí k poznání. A nebo taky ne. A pak je potřeba si celým tím procesem projít znovu.

Není náhodou, že někdo má furt smůlu, nachází si nevhodné partnery a žije v bolestných vztazích. Karmické vztahy nejsou plutím na růžovém obláčku, jsou rozervané, emotivní, bolí to, v nich setrvat i z nich odejít. Rozežírají nás do morku kostí a tím nás ale i hodně učí. A je jen na nás, jestli nás tato setkání poučí, či si svým přístupem vykoledujeme další lekci.

Vesmír totiž na rozdíl od nás nezapomíná. Nemá tendenci bagatelizovat staré křivdy, není sentimentální, ale ani pomstychtivý. Chce nás mít lepšími. Chce nás něco naučit. Chce, abychom pochopili.

Volný den

Dnešek bude plodný den, pomyslím si, když zavírám dveře za starší Eliškou a nechávám ji napospas otci. Ne plodný ve smyslu, že bych snad zatoužila po dalším potomkovi, naopak, bez kondomu teď už raději nejdu ani nakoupit do Lidlu, tak moc velkej strach mám a člověk nikdy neví...

Plodný jako bohatý na aktivity a činorodost, která promění náš ušmudlaný byteček po svátcích v útulnou klícku. Konečně DŮKLADNĚ vysaju, vytřu, protřídím vše, co se tu kde válí, vyčistim boty a uložim je do botníku, nakoupim a jako vrchol všeho upeču perník. Vyřídím si nutné schůzky a udělám si čas i na zanedbávanou kamarádku.

A zanedbanou sebe, koukám do zrcadla a běžim si hned zčerstva umejt hlavu. Naplnim pračku, pak sušičku a s uspokojením sleduji tu nádheru, jak to těm holkám jde. 

Slasti života svobodné matky

Ne, nespletla jsem si titulek, o strastech se ve svých postech  nejen tady zmiňuji (i když někdy nepřímo) dost často, tak proč se dneska nezaměřit v duchu positive thinking na tu lepší stránku toho, co mi život nabízí?

Trochu paradox, ale mám víc času na to, co mě baví. Třeba psaní. Napsat jeden takový průměrný článek mi sice zabere max 2h času, nicméně pro mě hodně podstatné je to, co tomu předchází. Vymyslet téma totiž chtě nechtě nutí člověka přemýšlet. Překvapivé, že?

Coby zadaná "hausfrau" jsem však na přemýšlení měla milion atraktivnějších témat než je článek na blog. Napadá mě třeba oblíbené "čím a jak zahustit omáčku, aby jí byly aspoň 3 litry a vydržela tak na oběd na 2 dny?" Říkejte si co chcete, žrádlo je podle mě ve vztahu s chlapem téma nr. 1 a kdo ho neřeší, má doma s prominutím karikaturu chlapa. Naštěstí potomky jsem si porodila děvčata, a tak se vesele dojedeme čokoládou, když se oběd zrovna nepovede.

Můj život na maloměstě

Zkoušeli to. "Pojď za námi do Plzně, co v tom zapadákově". Přemlouvat mě, po dobrém a trochu i po zlém: "Koho si tu najdeš, vždyť už tě tu všichni znají". Neměla jsem ale pocit, že bych musela zrovna utíkat. Jako až takhle, úplně. "Však jsem nic neprovedla", pomyslela jsem si a hodila okem po téměř liduprázdném náměstíčku, kde až na pár vochmelků na lavičkách opravdu chcíp pes. Mám jen 2 super holky a k tomu haldu starostí. Co na tom?

Mně život v prdeli světa nevadí. Chlapi se tu točí jak na ruletě, jen si počkat, u jakého čísla popisného se zrovna zastaví. Nebo kam zakotvíte vy, pokud zrovna nepatříte mezi ty, kdo svou spřízněnou duši úspěšně nalezli na střední, a tudíž jste oba dva z toho koloběhu předčasně vypadli. Tohle ale neni úplně to, o čem jsem chtěla psát, přestože téma seznámení do toho patří také. 

Pár mých kamarádek totiž zakotvilo v matičce Praze a mně nedá jinak než začít srovnávat. Ne naše platy (nejsem masochista ani padlá na hlavu) jako spíš životní styl a vůbec strasti a slasti našich všedních dní. 

Začnu-li třeba metrem, fobii ve mně vyvolává už jen ten pocit, být v podzemí s haldou cizích, lhostejných a navíc, pro mou panicky postiženou mysl, potenciálně nebezpečných lidí. V Aši se nevyhnete konfrontaci s někym známym ani při cestě s odpaďákem, a z toho důvodu je nutné být nalíčená VŽDY.