Ne vždy koukám jen dopředu, je povznášející přečíst si, že byl předevčírem "těžký úplněk" a srovnat se s tím, že pro mě to byl den úplně na hovno. Že jsem 4 dny čekala na někoho, až se mi ozve a s hrdostí se sekla, že JÁ tedy jako první dolejzat nebudu, to teda jako v žádnym případě ne, jasný. Jenže dlouhé chladné večery dělají své a po 2 skleničkách vína se i ta největší hrdost rozpustí jako kostka cukru v horkém čaji. A pak já se svym proč a protože a jaktože a deprese je na světě. A vidíte, mohl za to měsíc, a pak ještě jakési komplikované postavení planet kolem něj, to se člověku hned uleví, to mam hned menší pocit, že jsem zas za vola. Astrologie je prostě fajn.
A tak jsem vloni na podzim navštívila kartářku. Předcházel tomu nutkavý pocit a potřeba vyslechnout si od někoho, že to bude dobrý, a když vám k tomu nestačí ujištění bližních, kamarádů a zvířecích mazlíčků, s radostí za tohle od nezávislé osoby zaplatíte i pár stovek. Krom toho jsem si řekla, že budu tentokrát fakt pozorná a prokouknu její metody. Budu nenápadná a budu reagovat tak, aby mě snadno neprokoukla (Kdo mě zná tak ví, jaké mám tiky, když usiluju o "nenápadnost" :-D).
Už jenom akt objednání se na sezení mě ujistil v jakési předurčenosti. Kontakt jsem si kdovíproč neuložila, ale napsala před 6 lety na kus papírku. A teď ta osudovost, papírek na mě vypadl hned jako první z celé haldy starých klubových kartiček, vizitek a objednacích lístků na zem (Kdo mě zná tak ví, jakým způsobem hledám, když potřebuji něco RYCHLE najít. Takže tohle JE osudové.). Hm, pevná linka, to už v dnešní době fachčit nebude, pomyslím si a vytáčím číslo. Děti řvou jako prakticky neustále v pozadí, a tak mě velmi překvapí, když mi hlas odpoví...
No a pak to tu je. Den D, oblíkam se, hlavně něco neokázalého, ať nepozná, co jsem zač. Šedé kalhoty z Háemka a triko z Lidlu, ne že bych jindy nosila hadry od pana Diora, ale neutralita musí bejt. Absence doplňků, brýle si bohužel musím ponechat, bez těch bych ani nezamkla byt. Culík a mise šedá myš jde ke kartářce může začít. Věřím, že mě čekají překvapivé zítřky a bohatí nápadníci (s tím jsem se celkem i trefila, ale nepředbíhejme).
Protože musím dojet pár desítek km, nechávám si fóra a dorazim dřív, takže pár minut vymrznu před domem. Ještě než poprvé zamícháme karty, sjede mě pohledem, "Vy už jste tady ale byla, že? Ty oči jsou mi povědomé." Hmm, jedna-nula, pomyslím si, tvářím se dál nepřístupně a vyslechnu si pár obecných věcí o sobě nad numerologickou mřížkou. Asi jsem se nezměnila, mý datum narození nakonec (překvapivě) taky ne, takže to souhlasí s tím, co mi řekla před těmi 6ti lety.
"Proč jste přišla?" sjede mě zkoumavých pohledem a já pokrčím rameny a tvářim se dál, jako že mě přivál náhodou průvan do dveří. Nechce se mi nic prozrazovat, takže na otázky ohledně stavu, počtu dětí a zázemí reaguji velmi netečně. "Kolik máte dětí?", otáže se podruhé a já jen velmi neochotně pohnu umrtvenou čelistí a pípnu číslo dvě. Jsi věštkyně, tak věšti už, projede mi hlavou a vrtím se nervózně na židli.
Kartářka si dá rychle ty moje dvě a dvě dohromady a shrnuje to, co už dávno vím. Karty ale ukazují pozitivní věci. Ne hned, ani za pár měsíců, ale ukazují. Prý mám velmi nadané, šikovné a jedinečné dcery a já cítím, jak mi při těchto slovech stejkají slzy po tváři. Dobrá psycholožka je to, jen ignorant a negramot by řekl samotný mámě v týhle situaci něco jiného. Šikovně se napojila na to, co asi zažívam a pokračuje dál.
"Na chlapy se ale teď úplně vyserte!", konec citace se zdviženym ukazovákem a já nadskakuju na židli vyděšena tím, že někdo cizí ke mně promlouvá mým slovníkem. "Dejte si čas, prostor ten pravý se objeví až mnohem později." Svůj verdikt během další řeči pak trochu zmírní: "No, ještě tak 2 nebo 3 do té doby projdou Vaším životem než si uvědomíte svoji cenu." To jsem si teda fakt oddechla, už jsem si málem myslela, že se budu musit naučit háčkovat, protože co s načatým večerem. Mohla bych pak prodávat ty roztomilý vycpaný ovečky na Fleru.
Paní kartářka dál přistupuje k mé situaci velmi, převelmi pragmaticky. Skoro až mateřsky mi radí, ať se u mužů nejprve zaměřim na majetek (no nekecam!) a zázemí než nechám propuknout nějaké city. "Rozhodně nikoho bez vlastního bytu", pokračuje dál a já se skoro stydim poslouchat. "Myslete víc na sebe a svoje děti, ať z toho taky něco máte!" Proboha, já naivka věřila na lásku až za hrob a ono přitom stačí prolustrovat si katastr nemovitostí. Počáteční výraz retarda u mě vystřídalo tentokrát nefalšované zděšení a překvapení.
Loučíme se se slovy: "Máte krásný karty. Mějte na paměti, že Vy jste ta Císařovna (mimochodem karta, která se mi objevovala ve všech způsobech výkladů s různými balíčky karet). Vydržte a vše se k dobrému obrátí."
Jedu domů a snažim se nějak zachytit svý pocity. Nejsem nadšená, ani snad zklamaná, ale coby člověk s extrémním prožíváním různejch emocí, ať už radosti, štěstí, tak zklamání, nezdaru, tak nějak neznam takový to mezi. Je to snad smíření?
Žádné komentáře:
Okomentovat