Kdo neumí, ten učí

Po mém posledním článku a četných ohlasech na něj musím jen konstatovat, že v okamžiku, kdy jde o vztahy, umím vcelku docela dobře glosovat, bohužel ale jen hodně zpětně. V přítomném okamžiku jsem sice briskní, ovšem výsledek je mnohdy tristní. Někdy bych chtěla být ta stepwordská panička, co zachová kamennou tvář, chladnou hlavu a dekorum a nerozbije záletníkovi lahev vína o čelo. Chtěla bych umět řešit věci s klidem, aby si pak děti nešeptaly pod peřinou, proč máma zase brečela. Chtěla bych jít příkladem pro své holky bez obav z toho, že za dobrých 10 let budou řešit své vztahy se mnou. Už teď však mají v několika důležitých bodech jasno:

• k tomu, aby se narodilo dítě je zapotřebí pán (ano děvčata, i s vašimi otci jsem nějakou dobu žila)
• dítě roste nejprve v břiše, kde už pána vůbec nepotřebuje
• pán by měl mít jen jednu paní, protože když jich má víc, jsou pak z toho ty ostatní (jeho) paní smutné
• po okamžiku, kdy se 2 políbí, nastává svatba (s různými časovými intervaly mezi tím). A někdy taky ne (viz máma).

Pro nás starší holky bych k tomu ještě dodala:

• Pozor na komunikaci po síti. Co se zdá jako jednoduché, může být velmi zákeřné a nepředvídatelné. A zranitelné.

• Čas vše prověří. Jeden den big love, druhý den big nezájem. Zažila jsem stotisíckrát a nikdy, věřte mi nikdy, to nezačnu chápat. To se totiž chápat ani nedá.

• Intuice je pro blázny, mnohokrát vás možná zradí, ale jakmile vás něco sebemíň zarazí, minimálně o tom chvíli popřemýšlejte. Dají se tak odhalit mnohá pozdější nepříjemná překvápka.