Nechce se mi. Rekapitulovat loňskej rok, sčítat vítězství a porážky ani se dopředu sama porážet tím, že si budu dávat předvídatelný předsevzetí. Nechci cvičit ani meditovat, přestat mlsat ani si kazit únor nesmyslnou abstinencí, nevynechat ani jedno ze svých 3 kafí denně, nechci přestat psát ani začít psát pravidelně, protože to nedejbože baví někoho číst.
Tak málo chvil v životě, kdy můžeme opravdu dělat, co chceme, být, kde chceme a s kým chceme - není stížnost, nestěžuju se, nedivim se, nepřekvapuju, pomalu se ani nelekám, což je u extrémně roztržitý osoby, jakou jsem já nevídané. Blbý je, že se ani netěšim, člověk by se měl sice plně zaobírat přítomností (mindfullness, znáte to, ne?), ale takový to pozitivní očekávání, pomáhající nám přežít táhlé pracovní dny, povinnosti, stereotypy, konzum, zkrátka to, když chybí, máte někdy pocit, že si před každym tom jednom kafi musíte zákonitě hodit mašli, protože jinou radost (krom toho kafe) už v tom vašem uvědomnělym, zdravym, vysportovanym, vystajlovanym, naleštěnym a gluten-free životě nemáte.
A pokud nemáte partnera, kterej by vás stejně po dvou letech většinu času neskutečně sral, ale přeci jen by se občas vydoloval záblesk či chvíle, kdy vás něčim potěší, tak máte jako já aspoň děti. Který jsou sice neskutečně podobný těm (ex)partnerům, ale zároveň mají i pár vašich špatných vlastností, díky kterým to těm "ex" můžete elegantně a přitom nenápadně vrátit. Mega souvětí si žádá pointu, takže ty děti, které po vás vzhledově zdědily jenom těch 6 dioptrií (soráč holky), světlou pleť a blond vlasy vás vlastně občas potěší mnohem víc a opravdověji než kdokoliv jiný na světě a něco takovýho za ty všechny ostatní, denodenní vopruzy stojí.
