My weekly happyend

Nesnášim neděle večer. Ten čas, kdy jsem utahaná po víkendu s holkama, ale zároveň bych ještě tak nějak chtěla, aby mě někdo vzal kolem ramen a koukal se mnou ještě třeba na bednu, nebo spíš už na placku, ale obsah to má stejný. (Mimochodem, máme novou televizi. Krom toho, že jsem jí sama zaplatila, zaměstnala jsem přitom ještě pár dobrovolníků. Holky: "Mami, kolik ještě pánů nám příde zapojit tu televizi?" Takže asi tak :-))

Každý pátek se opakující iluze o tom, jak umyju okna a vyperu záclony jsou tradičně v prdeli. Naopak špinavé nádobí je na svém čestném místě ve dřezu, protože myčku nám "pánové" ještě nějakou dobu nejspíš připojovat nebudou. Další z mých iluzí o tom, že další den bude na mytí čas a chuť. Bude, až dojdou lžičky.

Nedělní podvečer je taky časem všech spokojených rodin, aby na sociálních sítích dostatečně upozornily na to, jak moc spokojené jsou.

Tak to bylo, tak to je

Ne ne ne, dneska si nebudu číst, dneska budu psát, ruce se mi třesou, zapínám počítač a stále nevím, o čem, ale absťák ve mně, ten tlak nevyřčeného ve mně sílí.

Je to právě skoro rok, co jsem sama, i když sama už jsem byla dávno, dost dávno předtím, co si budem namlouvat. Nuda v Brně, chlad v ložnici, absence smíchu a pocit, že jsem nehezká, neatraktivní a nemilovaná. Zpátky v bezpečí pidibytečku ("Větší byt nekupuj, třeba si narazíš někoho s barákem.")

Výsledek: Zmizela diagnóza zvýšená funkce štítné žlázy, kdy mi srdce bilo jako zvon, ale tak nějak moc rychle a nekontrolovaně. Teď zas jede v obvyklém módu, snažím se ho přesvědčit pro práci v rytmu "lásky netřeba, lásky netřeba, ne-tře-ba, ne-tře-ba" a taky sama sebe, to asi nejvíc.

Nejsem schopna si koupit něco na sebe. Všechno beru o číslo větší a pak vracím. Často se musim vyfotit, abych přestala vidět tu prdelatou maminu s beďarem na nose a silnýma brýlema, za niž jsem byla považována. "Stydím se za tebe", na tu větu nezapomenu nikdy a je jedno, kolik chlapů se za mnou kdy otočí.