Tak to bylo, tak to je

Ne ne ne, dneska si nebudu číst, dneska budu psát, ruce se mi třesou, zapínám počítač a stále nevím, o čem, ale absťák ve mně, ten tlak nevyřčeného ve mně sílí.

Je to právě skoro rok, co jsem sama, i když sama už jsem byla dávno, dost dávno předtím, co si budem namlouvat. Nuda v Brně, chlad v ložnici, absence smíchu a pocit, že jsem nehezká, neatraktivní a nemilovaná. Zpátky v bezpečí pidibytečku ("Větší byt nekupuj, třeba si narazíš někoho s barákem.")

Výsledek: Zmizela diagnóza zvýšená funkce štítné žlázy, kdy mi srdce bilo jako zvon, ale tak nějak moc rychle a nekontrolovaně. Teď zas jede v obvyklém módu, snažím se ho přesvědčit pro práci v rytmu "lásky netřeba, lásky netřeba, ne-tře-ba, ne-tře-ba" a taky sama sebe, to asi nejvíc.

Nejsem schopna si koupit něco na sebe. Všechno beru o číslo větší a pak vracím. Často se musim vyfotit, abych přestala vidět tu prdelatou maminu s beďarem na nose a silnýma brýlema, za niž jsem byla považována. "Stydím se za tebe", na tu větu nezapomenu nikdy a je jedno, kolik chlapů se za mnou kdy otočí.

Další mě zas naučil šetřit. Světla zhasínam i na návštěvě a poctivě plánuji vytíženost pračky, aby neběžela zbytečně. Při vaření hovězího mi krvácí srdce (z papiňáku mam hrůzu, já a něco co je pod tlakem, to z principu nejde dohromady). Dodnes si pamatuju časy, kdy spínal noční proud, na ten zvuk cvaknutí jsem měla vycvičený i sluch.

Vycvičená jsem byla i jinak. Neodpočívat, když děti během dne usnou byla konstanta a tik vyskočit z gauče či židle, kdykoli někdo vejde do místnosti už zajetá věc. Matky se věnují kuchyni, domácnosti a že mají zrovna migrénu je věc podružná. Migréna mě mimochodem trápí dodnes. A jo, leham si při ní občas, páč při zvracení se fakt docela blbě vytírá. 

S důsledky svých více či méně vydařených vztahů se zkrátka pereme všichni. Strašně moc bych si přála bejt salámista a mít tyhle všechny věci u prdele. Nejde mi to. A má to tak bejt. Pak by totiž člověku chyběla jedna velmi velmi důležitá věc a tou je zkušenost. Ta, která nám dává schopnost vidět ty samé chyby ve vztazích ostatních. Krvácí mi srdce, když se to tak děje. Jenže je nepřenosná. Bohužel.

Hrozně se mi chce říct, že jsem za ten rok zmoudřela, mnohé pochopila, našla sama sebe a i své ztracené sebevědomí (pokud kdy vůbec bylo, protože logicky ztratit můžete jen to, co vlastníte, no zkrátka řekněme spíš, absenci sebevědomí). Že jsem se naučila mlčet, když je to potřeba a nebrečet celou noc, když je to zbytečný. Že už umím neomlouvat každý svůj krok a vysvětlovat kdekomu na potkání proč a nač a zač a jač.

Pořád jsem se nenaučila číst mužskou řeč a nedošlo mi, že u nich něco jako "mezi řádky" neexistuje. Že sami od sebe nepochopí, že je něco v nepořádku, pokud jim zrovna nechybí něco z klasické čtyřkombinace pivo-gáblík-kámoši a zábava. Nechybí-li nic, je něco v nepořádku jen s váma a ne s ním.

Nic z toho se zkrátka nestalo, vážené dámy a pánové. Po večerech hodně čtu a spim, objevila jsem pár inspirativních žen na Instagramu a sama se snažím bejt taky trochu inspirativní, protože jak se říká, "kdo to neumí, tak ten to učí". Zkouším to bez šumu bedny v pozadí a s poslechem ptáčků z okna. A motorovky v pozadí. (Motorová pila? Tvl po 9. hodině večer? Nebo je to sekačka? Never mind 🙂)