Dost se toho událo, s dcerkou jsme to vytáhly o "štok", což v překladu znamená stěhování o celé patro výš v totožném bytovém domě a miminko mi mezitím pomalu ale jistě vyrůstá v holčičku, která všechna mláďata v kočárcích oslovuje něžným "mimi". Zároveň se rapidně vylepšila i komunikace mezi náma dvěma (nebo námi dvěma/i?? Bůhvíproč mi tahle slovní spojení gramaticky pořád haprují :(). Dočkala jsem se od ní vlastního oslovení, přičemž "Kjití" rovná se mé křestní jméno, které ochotně opakuje na moji žádost: "Řekni mami, maminko."
U mě ten pokrok za těch pár měsíců již tak patrný není, snažím se chodit běhat, což v praxi znamená pár nadšených vyběhnutí během týdne následovaných několika týdenní pauzou způsobenou "blbými" okolnostmi - stěhování, moc práce, rýbička, antibiotička atp. Což vskutku nejsou hloupé výmluvy, vzhledem k faktu, že jsem se dokonce rozhodla si po ca 10 letech koupit nové sportovní botasky (či jak se to zkrátka dnes správně nadává botám na běhání). Nevím čím to je, že ačkoli nesamozvaný kazisvět, některé věci v mém podání mají životnost takřka neuvěřitelnou. To mi připomíná plánovanou a dosud neuskutečněnou návštěvu babičky, abychom jí oblažily novou zásobou citoslovců domácích zvířátek, předvedly nočník, lezení na stůl a pády hlavmo dolů a vůbec všechny ty naše společné denní obvyklosti. A taky abych jí se svou šikovností hned zničila otvírání u skříňky kuchyňské linky, přetrhla šňůrku u žaluzií a podobné tradičnosti. Brácha, připrav si vercajk :-)
