Čarodějka

Pfffffff, sfoukla svíčku a spláchla zbytky ohořelého papíru do odtoku. "A jsi jasnej, frajere", ušklíbla se pod fousy, né úplně bez vlivu dvou vypitých skleniček vína. V tu chvíli na ni jako zázrakem po několika probdělých nocích padla únava a odploužila se do svého kutlochu v patře. Osvícený displej mobilu na ní naposledy zamrkal, teď už ho s klidným svědomím vypne a děj se vůle boží - nebo spíš moje vůle - proběhne jí jako poslední hlavou než usne hlubokým spánkem nemluvněte.

Dobře už poznala tu chvíli, kdy je třeba se přestat spoléhat na svůj vtip a šarm (za krásnou se nikdy nepovažovala, přestože jí okolí tvrdilo často opak) a nechat odplout to, co jí nečinilo šťastnou. Ostatně, nedělala to poprvé, rozhoupat se k činu však bylo na celé téhle akci Z to nejtěžší. "Není první ani poslední", povzdechla si a sepsala svůj statement na kus papíru vytrhlého ze školního sešitu, které její otec-pedagog fasuje v práci. Má vyzkoušené, že tenhle dobře hoří. Pak už jen bedlivě pozorovala, jak plameny ze svíčky mlsně olizují ten pár slov "ať mě prosím nechá být".

Není žádná sibyla, ale když potřebuje pomoc, oheň a voda fungují spolehlivě. Vyšlo jí to v lednu, vyjde to i teď a až vše odezní, vyčaruje si někoho novýho, tak vo co go. Po pár dnech zamáčkne slzu v oku, po týdnu rozhlédne kolem sebe, uplyne měsíc a přiletí noví motýlci do břicha.

Jen musí líp přemýšlet, jaký bude tentokrát, aby to zas nezkonila jako vloni. Není vždy produktivní, chtít "někoho, kdo mě bude milovat, obdivovat a postará se o mě". Tedy, zpočátku paráda, mobilní oťukávání, kafe a večeře, víno a oběd, kytička pro radost. Všechno je tak milé, že čarodějce naroste sebevědomí jak nikdy a zašlape kontrolku blikající při slovech, proč na mě nemáš čas, když já si vzal volno? Najednou nemá radost, ale spíš výčitky, proč nemám čas, proč toho mám tolik, proč nic nestíhám, proč nechci vzít telefon... No jo? Proč sakra nemůžu vzít ten zatracenej telefon?

Zapomněla totiž na jednu drobnou, avšak nezanedbatelnou věc. Zapomněla ona chtít milovat a kde není citu, tam není pomoci. Chtít lásku jen dostávat je málo. O všechno dobré je lepší se podělit, člověka to činí šťastnějším. Podruhé už tedy stejnou chybu neudělá a potřetí? Koho nechá odkouzlit poté?

Přesto je její život tak racionální, jak jen může být. Práce v kanclu, průměrné auto koupené na půjčku, průměrný byt na hypotéku na průměrném maloměstě, kde lišky dávají dobrou noc. Za sebou má průměrné vztahy průměrného počtu (nebylo jich 5, ale ani 40), bere průměrný plat a její průměr v pase je ...no, to je vlastně obvod, tak nic. Ale je ještě natolik dobrý, aby se za ni otočili nejen starší a vrstevníci, ale taky mladší a bohužel i zadaní muži.

Zpověď svobodný mámy

Kdysi jsem zde v úvodu napsala jednu věc, že nechci, aby byl můj blog vnímám pouze jako deníček pro vylití srdéčka svobodné maminy. Vůbec to slovní spojení ve mně vyvolává nevoli, když se to napíše zvlášť, je to hned lepší, protože částečně svobodná si přeji být i ve vztahu (vlastně si svou svobodu dost hýčkám, uzurpátoři nemají v mém světě žádnou šanci) a na to, že jsem matka, jsem hrdá od okamžiku prvního pozitivního těhotenského testu (u toho druhého už jsem omdlívala, ale to sem momentálně nepatří).

Protože je ten blog ale výhradně můj a slouží primárně pro moji úlevu (to, že si články čtou i další lidé, občas s pozitivní odezvou, je jen příjemný bonus), dovolím si dnes trochu popustit uzdu svým emocím a vypsat se z toho, co takovou svobodnou mámu jako jsem já, ale i tisíce dalších nejvíc trápí.

Jen pro pořádek v úvodu, děti mám dvě, 2 roky od sebe, se dvěma různými otci. Neptejte se raději, jak se to přihodilo, odpovědět mohu pouze to, že zcela přirozeně a ano, mám červený VŠ diplom (zaprášený, někde) a mozek občas používám. 

Svět se zastavil...

...a my s ním. Najednou není třeba nařizovat si na ráno budíka, hnát se do školky, do práce, zase do školky a domů, řešit infarktové stavy a vracet se 3x zpátky pro rukavice, náhradní věci a cvičky. Nemusím v práci řešit a prosazovat (či odmítat) urgentní objednávky, nemusím skoro vůbec tankovat, nemusím se omlouvat, proč někam nedorazím, protože mě nikdo nikde ani neočekává.... Zvláštní. Nyní mám moře času na věci odložené do škatulky "ažbudejednoučas". 

Teoreticky tedy dělám celé dny toto:

• Píšu a to na prvním místě, vylepšuju blog, mám spoustu super nápadů a z návalů kreativity dělám stojky.
• Čtu všechny ty skvělé knihy, hlavně ty motivační a vzdělávací, co jsem si doma nasyslila. Vyhýbám se naopak Facebooku, Instagramu i slaboduchým článkům a astropředpovědím.
• Pravidelně cvičím jógu podle Youtubu. Nebolí mi záda, krční páteř a cítím, jak se mi zpevňují paže a břicho.
• Třídím šatní skříně dětí a ihned prodávám vyřazené věci. Za získané peníze dokupuji vše potřebné, abychom byly připravené na novou sezónu.
• Třídím svoji šatní skříň a dle metody Konmari vyhazuji vše, co je obnošené, nelichotící či malé (velkého nic krom těhotenských kalhot a trik už nevlastním).
• Protože mám všude uklizeno, vrhám se na perličky typu čištění filtru sušičky, přesazování kytek, úklid botníku, vysávání za skříněmi, výroba strouhanky z 20 kg sušených rohlíků, vracení prázdných lahví (ty pak přivezu z krámu zpátky domů, protože je zapomenu vrátit), praní záclon (náhlé množství světla v bytě nám s holkama způsobí zánět spojivek) a mazání starých mailů v emailové schránce.
• Každý den vstávám s pocitem být lepší máma. Připravovat zdravé svačinky, nesmažit spíš dusit (nebo vařit na páře, což v mém podání zní skoro jako sprosté slovo..), nerozkazovat, ale mluvit pomalu, přátelsky a trpělivě a neudělovat dětem nevyžádané rady ze světa dospělých. 
• Jsem tak strašně moc happy, že bezpečně zavřená doma nemusím řešit vztahy, že si googluju jména všech mužů ve věku 20-55 let v okruhu 2 km a sepisuju si ve sloupcích jejich pro a proti. Přitom dostanu spásný nápad otevřít si detektivní agenturu, kdyby mě v krizové době vyhodili z práce.
• Namísto oplakávání své sbírky rtěnek vylaďuju důmyslné kočičí líčení očí, které má za cíl uhranout v sekundě každého ze seznamu mužů v okolí 2 km viz bod výše.