Taky se vám to někdy stalo? Že jste tak urputně přemýšleli o tom, co si myslí, dělá a v co věří někdo jiný, až vám uniklo to, co si myslíte, děláte a v co věříte vy? Že samým soustředěním se na "líbím se mu?" přejdete to, jestli se vůbec líbí on vám? Nebo hledáním věčné odpovědi na nevděčné téma "je si jistý?" nezačnete zpochybňovat dilema "jsem si jistá?"?
Ani už nevím, kdy přesně u mě ten přechod nastal. Změna uvažování z první na třetí osobu u mě přinesla toto:
pátek 8. května 2015
čtvrtek 7. května 2015
Hi dear!
Drazí! Tak jsem zpět a se mnou i mé ničím nepřerušené, přestože dočasně uzavřené myšlenkové pochody. Vcelku elegantně jsem se dostala přes poměrně náročné životní zkoušky a zkouším zas něco úplně nového, o čemž vás budu průběžně informovat.
Svůj první článek si vlastně tvořím v hlavě už delší dobu, přičemž úspěšně prokrastinuju a omlouvám sebe samu kouzelným slůvkem "až". Až dodělám práci, až se přestěhuju, až bude větší klid... A protože nehodlám čekat na to, až ten můj klid doopravdy nastane, protože pak už nebude o čem psát a hlavně taky proto, že si myslím, že to u mně nehrozí....pustím se do něj právě teď a napíšu ho tak, jak leží a běží, jen tak z patra, můžu, jo? :-)
Když si třeba vezmu události posledního roku, nemůžu se zbavit dojmu, jako bych byla pouhou figurkou v obřím Člověče, nezlob se. Coby zapřísáhlý ateista, věřící pouze sám v sebe a ve své kvality (HA HA!), vzdávám hold fousáčovi na pomyslném obláčku, co poněkud neobratně posunuje mou ztělesněnou figurkou směrem k domečku. Nejde mi do hlavy, proč jí opakovaně nechává vyhodit a nasazuje zpět na start. Proč si vším musí projít znovu a znovu? Proč má ta plastová atrapa pocit, že se probudila po roce na stejném místě, ve stejné situaci, ovšem s hlubokou rýhou na čele navíc?
Znám koloběh vody v přírodě. Jsme tady i my proto, abychom se poučeni svými chybami vypařili do oblak a pak zčerstva pokropili půdu novým přívalem zážitků? Jestli ano, budiž. V mém kropítku totiž hned tak voda nedojde :-) A budu opakovat staré známé chyby? Tramtadadá.... :-) Nechme se (všichni) překvapit ;-)
Svůj první článek si vlastně tvořím v hlavě už delší dobu, přičemž úspěšně prokrastinuju a omlouvám sebe samu kouzelným slůvkem "až". Až dodělám práci, až se přestěhuju, až bude větší klid... A protože nehodlám čekat na to, až ten můj klid doopravdy nastane, protože pak už nebude o čem psát a hlavně taky proto, že si myslím, že to u mně nehrozí....pustím se do něj právě teď a napíšu ho tak, jak leží a běží, jen tak z patra, můžu, jo? :-)
Když si třeba vezmu události posledního roku, nemůžu se zbavit dojmu, jako bych byla pouhou figurkou v obřím Člověče, nezlob se. Coby zapřísáhlý ateista, věřící pouze sám v sebe a ve své kvality (HA HA!), vzdávám hold fousáčovi na pomyslném obláčku, co poněkud neobratně posunuje mou ztělesněnou figurkou směrem k domečku. Nejde mi do hlavy, proč jí opakovaně nechává vyhodit a nasazuje zpět na start. Proč si vším musí projít znovu a znovu? Proč má ta plastová atrapa pocit, že se probudila po roce na stejném místě, ve stejné situaci, ovšem s hlubokou rýhou na čele navíc?
Znám koloběh vody v přírodě. Jsme tady i my proto, abychom se poučeni svými chybami vypařili do oblak a pak zčerstva pokropili půdu novým přívalem zážitků? Jestli ano, budiž. V mém kropítku totiž hned tak voda nedojde :-) A budu opakovat staré známé chyby? Tramtadadá.... :-) Nechme se (všichni) překvapit ;-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)