Zpověď pětileté

Ahoj, sice se jmenujeme každá úplně jinak, ale i tak máme zřejmě hodně společnýho. Nevim teda proč, ale když jdeme takhle společně třeba ráno do školky, ostatní lidi se na nás dost často tlemí. Jen tak, bezdůvodně. Máma to nijak nekomentuje, ale určo to taky vidí a někdy ji to pobaví, jindy zprudí, to podle okolností. 

Máma je vůbec celá dost náladová, ale už jsme si na ní tak nějak zvykly a asi bysme neměnily. Je to prostě už takovej folklór a my se ségrou přesně víme, kdy se rozčílí i co nám řekne. Jinak je s mámou celkem někdy i zábava a co jsme odešly od Míly (ségry táta, pozn. aut.), děláme taky často i různý kraviny a chechtáme se tomu. Předtím se máma nesmála skoro vůbec. 

Na druhou stranu je někdy máma i dost smutná a není to úplně pokaždý jen proto, že fakt hodně zlobíme. Poznáme to se ségrou tak, že nás chce furt objímat a já osobně tohle cicmání odmalička jako moc nemusim, ale Anča, ta by ochotně políbila i Miloše Zemana, jaké je to prase. No fuj.

Taky se teď máma často různě nakrucuje před zrcadlem, zkouší si všemožný hadry, někdy se fotí a někomu to posílá. Tak nějak celkově se víc prohlíží, a tak si říkám, co z toho zase bude. Ale zatím je klid, tak se nechme překvapit. 

Jak přežít mateřskou

Přestože nemám ráda chytré matky "radilky", po 5 letech doma si troufnu říct, že bych pár svých postřehů mohla i publikovat. Mám to za pár, takže snad už můžu říct, že jsem se nezbláznila, i když v hlavě se mi možná něco trochu pohnulo.

Hlavní je se nepředposrat. Asi rada nr. 1. Informací na netu a různých fórech je všude tolik, že i zlomek toho se v mozku přetaveném hormony změní v paseku. Za mě fajn je vybrat si jeden, dva spolehlivé zdroje, dlabat na matky na internetu a důvěřovat praktickému lékaři. A když si něčím nejsem úplně jistá, VŽDYCKY raději zajedu na pohotovost než trápit sebe a dítě pochybnostmi.

Všeobecně se ráda vyhýbám extrémům a snažím se svůj život uvádět do rovnováhy aspoň tím, že využívám léta prověřené věci. Vážně si myslím, že by mému tělu neprospělo mít sice volné ruce, ale naložit si dítě do šátku nebo nosítka. Kočárek jsem vždycky tlačila hrdě a nedokážu si představit, abych se svými tehdy sotva 55 kily soustředila veškerou energii a sílu na nošení dítěte z bodu A do B nebo nedejbože uspávání. Přesto chápu jeho výhodu třeba tam, když se někdo vydá do přírody nebo potřebuje venčit psa. Jako alternativa dobrý. Časem třeba někdo vymyslí způsob, jak by dítě nad námi mohlo při chůzi levitovat. A budeme mít volný ruce a nezatížený záda zároveň :D.

Pre-Christmas time

Vánoce za posledních 6 let. Pokaždé jiné místo a dost často i jiný partner (s výjimkou dvou předchozích let). Nutno přiznat si, že v mém životě chybí stabilita. A množí se neopodstatněná zbrklá rozhodnutí, kdy hlava ví, že bilancuju nad propastí, ale srdce ji s vášní přehluší. 

Teď se jí snažím používat. Je to boj. Tepe mi za spánky, bolí žaludek, nespím. Občas ze mně vypadne moudro, logicky podložené, přesto z něj cítím pachuť na jazyku. Zatím stále nenacházím sílu pozitivních afirmací. Funguje to vůbec? Nezní mi upřímně.

Existuje spousta vět, jimiž se snažíme v těžkých chvílích ukonejšit své blízké i sebe. Nejlíp však funguje objetí. Objímám své holky a říkám si: "Ať už jsou ty zkurvené časy za námi!" A to je asi ta nejupřímnější pozitivní afirmace ever, jakou je můj kladně naladěný mozek schopen vyloudit.

A jaké tedy budou naše Vánoce letos?

1) Trochu stísněné, ale o to blíž si budeme. A taky využiju optický klam, kdy i menší množství dárků zabere celý obývák. Jednoznačně pozitivní bod.

2) Rozverné a upovídané. Tak jako holky, které právě dorostly do věku sester - parťaček, majících své hry a blboviny. S mámou, která je neokřikne, protože pokud se zrovna neperou, je ten kravál vlastně docela milý. Lepší než bejt sama a potichu.

Deník radosti

Miluji, když/ mám radost, když:

1) ...ráno můžu vstávat bez budíku a probudím se vyspalá o trochu dřív než děti

2) ... se někdo cizí usměje na mě nebo na mé holky (a třeba ještě řekne, máte krásné holčičky, to se pak nadmu pýchou jako páv a rázem mám hrudník velikosti F)

3) ...můžu sníst něco, co jsem neuvařila já. Po 5 letech v domácnosti se to nestává skoro nikdy.

4) ...mi někdo pochválí můj vzhled/outfit. Trochu povrchní, ale po 5 letech v domácnosti se to nestává skoro nikdy.

5) ...někomu záleží na tom, udělat mi radost a je jedno čím

Pohřešovaná

Hledá se žena, věkově něco mezi 20 a 30, ale působí mladším, skoro holčičím dojmem, bez vrásek na čele a pytlů pod očima. Zdá se být plná elánu a ideálů o tom, jaký by život měl být, samozřejmě ten její, ale dokáže perfektně posoudit i odsoudit životy ostatních. Svět vidí trochu černobíle, třídí dost lidi podle vzhledu a sociálního postavení, ale budiž ji k dobru, že se časem snad poučí. 

Myslí si trochu, že jí patří svět a nespokojí se s málem. Je marnivá a nedělá jí problém utratit třetinu výplaty za parádu. Když se nemůže rozhodnout, jakou barvu oblečku, koupí si stejnou věc víckrát, má přeci na to. Skříň 2 x 2,5m má narvanou ramínky k prasknutí a nikdy by nešla ve stejném oblečení či botách 2 dny za sebou. Potrpí si na značky a nekupuje si kalhotky v Lidlu.

Je trochu do větru a vymete všechny akce, baví jí "bavit se" víc než cokoliv jiného. Absolutně jí nejde na rozum, jak někdo může sedět doma. Z baru odchází mezi posledními a obvykle jen proto, že míří do dalšího otevřeného baru. Má hodně přátel a známých a dost lidí také pořád poznává.

Knižní miš-maš 2.

Napsat další část o knížkách se mi chtělo už od doby, kdy vyšel poslední díl Harryho Pottera, tedy té knižní podoby divadelního díla, což bylo někdy předloni v létě? Né, že by zrovna tohle byla taková pecka, přestože k ní moc výhrad vesměs nemám (dostanu se k tomu později), jen jsem tak nějak měla pocit, že mě zkrátka baví kecat o knížkách, a protože moc podobně postižených kolem sebe nemám, zdá se mi jako fajn nápad vykecat se o tom tady. 

Když tak o tom přemýšlím, možná to je ten důvod, proč mě v poslední době knížky zas tak chytly. Možná z nedostatku kontaktu s dospělými bytostmi, možná ze stereotypu. Četba je totiž fajn relax - nemusíte při tom  mluvit, odpovídat, hýbat se, reagovat, potit se, nemusíte nikam chodit ani převlíkat se, kupovat si permanentku, rezervovat si termíny ani se přitom tvářit, že to pro vás není namáhavé a baví vás to. Jo a můžete taky u toho být bez podprsenky, bez make-upu a bez obav, že vás někdo kvůli tomu pomluví. A to nejdůležitější!! A co já dělam - můžete u toho i JÍST a mlsat a pít kafe i VÍNO, což se vyloženě nabízí :-) No, znáte někdo lepší způsob, jak se odreagovat?

Ale zpět k podstatě článku, takže, dostalo se mi za tu dobu do rukou pár fajn i méně fajn knížek, ať už vypůjčených, darovaných či koupených a ty, na které si vzpomenu (jo, samo, že ze zapisování si všech názvů i s autory sešlo hned po té druhé přečtené...), bych vám ráda doporučila či nedoporučila.

Už jsou tam!

Dneska ráno se mi zas trochu změnil život. Stojim s prázdnou před školkou a tak nějak nevim, co s rukama. Po dlouhé době nemusim nikoho nahánět, aby ho nesrazilo auto, ani hulákat přes celou zahradu, podávat ruce a oprašovat špinavé zadky a kolena. Ano, už jsou tam obě. Strkám si ruce do kapes u bundy, šinu se k autu a je mi...divně. 

Pomalu se mi začíná ukrajovat z toho pocitu, že je na mně někdo stoprocentně závislý. Přibývá věcí a činností, ke kterým mě nepotřebují a dokonce ani nechtějí. Ne, nejsem bláznivka co nepovolí přestřihnout pupeční šňůru a hýčká si svou placentu po boku. A věřte mi, po 5 letech doma bych se těšila do práce, i kdybych měla fárat do dolu. 

Stereotyp otupuje a brouk mozkožrout už dávno vylezl uchem ven a rozežírá mi z hladu matrace v ložnici. Pletou se mi oblíbená rčení: Děti jen zděšeně koukají, když na ně popáté vykřiknu u snídaně "Koukejte už spát", návštěvy couvají zpět ke dveřím z mého "Umejt ruce a na nohy" a univerzální radu k nalezení kompromisu při neshodách mám "když se nemůžete dohodnout, nebude si s tim hrát nikdo, dejte to sem". Nutno říct, že po 5 letech omílání už mé hlášky otupily i ouška dětí, takže reakce na ně je čistá 0. Nasazuji silnější kalibr v podobě tlačítka na TV ovladači, vydírání a zákazy (takové ty na méně než 5 minut, aby z toho nebyl zas další moc dlouhý řev).

(Ne)dokonalá

Zajímavé, jak se změna počasí a celkový posun východu/západu slunce podepisuje na našem vnímání. To, co bylo ještě před týdnem zlatavé a zalité světlem je teď chladné, sychravé a tmavé. Taky to tak máte i s náladou? Přes svou neochotu najít někde svojí zimní bundu a vůbec se ráno pořádně oblíknout (obvykle jsem zpocená už jen z toho, že naženu holky do toho správného oblečení) trpím permanentně na studené ruce a nohy a nebýt kofeinu, nepřežiju snad půl dne. Svařákové období je na dosah a taky se budu po večerech ochotně zahřívat u páry ze žehličky. 

A budu se intenzivně věnovat sebezpytu a řešit důležitá osobní témata, na která nějak nebyl při tom všem čas. Budu psát a budu si myslet, že jsem fakt dobrá, když umim svý myšlenky formulovat v něco smysluplného. Pak to možná zas celý vymažu, protože zas až tak smysluplné to nebylo. Možná pak z dlouhé chvíle projedu jiné blogy a řeknu si probůh, co toto? Taky se vám to někdy stává? Mně často. Snižujeme si laťku tak dlouho, že už se ani podlézt nedá a nakonec se necháme připlácnout k zemi někým, kdo nám po kotníky nesahá. A jako správnej lůzr ještě jdeme a dotyčnýmu se omluvíme, protože to je přece slušnost a co bychom se hádali a dělali si nepřátele. Co takhle zkusit si občas to nepřátelství přiznat a být radši přítelem sám sobě? Učim se to, ale těžko, starýho psa novým kouskům nenaučíš.

V jedné tak trochu zvláštní a prdlé knížce jsem četla příběh o muži, co odešel od své rodiny a v lese se utábořil a spřátelil s mladým losem (nebo sobem? nevim), jehož matku mimochodem předtím zabil a snědl. Usiloval o to nebýt pilný a snaživý, což do nás okolí hustí od malička ze všech stran. A v tomhle bodě jsem se musela zamyslet a souhlasit, i když v tom absurdním kontextu té knížky (zabijte mě, moje knihovna je momentálně v bednách :-(, název prostě nevim) to vyšlo samozřejmě vtipně.

Roční bilance

aneb vyplnění té mezery od mého posledního postu v loňském roce.

Silvestr 2017. Je asi tak půl 10 večer a já dávno spím. Jsem s holkami v bytě mé mamky a je mi mizerně. Hlava třeští a mám pocit, že každou chvíli vybuchne jak petardy, které venku začínají třískat. Pár posledních dní jsem prospala, (před)vánoční shon si vybral svou daň s plnou parádou. Můj (tehdy ještě) přítel se mnou 2 dny nemluví, urazil se, že jsem nedorazila (těch 120 km s virózou a malými dětmi) na poslední den roku domů. Nečekám na novoroční přání, kterých je stejně pomálu a tak nějak podvědomě tuším, že následující rok bude stát pěkně za ho....

Jak se to vezme. S těžkým srdcem jsem ukončila něco, co dlouhodobě nefungovalo. Boj to byl, ale nikdo z nás nechtěl ustoupit, tak jsem to přiznala a chopila se toho já. Kdo nezažil, nepochopí, asi za to dost může i moje povaha, ale kde jsou zadní vrátka, tam do nich vždycky nějakou cestu najdu. A samozřejmě že doufám, že za lepším.

Teď je říjen, po parném létě celkem klídek, už neutíkáme denně s holkama k vodě, tak je taky logicky víc času přemýšlet, snít a rekapitulovat. A litovat se, jak by řekla má máma, no to taky.

Než usnu

Dost dlouho jsem na to čekala...přesně na tenhle okamžik, kdy nemůžu spát a číst a jíst a lehnout si a hlavně nemůžu být v klidu, myšlenky mi lítají jak splašené a jediná možnost, jak usměrnit tenhle divnostav je začít psát, trochu si udělat srandu sama ze sebe a uspořádat si svůj svět aspoň na papíře. 

Většinou to poznám tak, že nemůžu číst, což je s podivem, knížky jsou mé kámošky a spojenkyně snad ve všech stavech, a když mi je smutno, divno, prázdno, pomáhají mi to přestát nebo mě aspoň uspí. Neptejte se mě nikdo, kolik jsem jich za poslední rok přečetla, už jsem zamítla představu článku o oblíbencích, páč bych tim unudila i všechny uspávače hadů. Jen pro zajímavost, přesedlala jsem na docela drsný thrillery, to aby mě něco vytrhlo z letargie, protože z běžného života mě v románech už překvapí máloco.

Takže celý ten poslední rok cca jsem si vystavila obrannou zeď všemožných postav a snažila se přesvědčit samu sebe o své normálnosti. Přelouskala jsem Bridget Jones v originále (až na některý neznámý slovesa to celkem šlo), denně pročtu celý Fake book (to není překlep) včetně inzerce z Horní Dolní, nechám se "nakrmit" reklamami i vybranými články o vztazích s radami jak za korunu, a když mi z toho všeho puká hlava, završím to pohádkou před spaním a kriminálkou. Už jsem se naučila předem poznat, kdo je vrah (obvykle vcelku sympatická osoba, docela často žena nebo šílené dítě), zato odhadnout člověka ve skutečném životě je pro mě pořád oříšek - proč? 

Pomalu zatracuji knížky a články o sebepoznání, protože u každého z dotyčných nakonec přišlo a já mám furt dveře na dva západy. Nějak to nejspíš bude souviset s mojí netrpělivostí, napadá mě, cokoli jsem kdy chtěla mít hned, nevyšlo to, super práci, dítě (to přání se mi záhy naopak rychle zdvojnásobilo), úplnou rodinu, krásný bydlení. Ke všemu si člověk dojde, někdo však oklikou, někdo se holt musí podrbat přes hlavu a ještě se přitom 3x zatočit a pokud takový člověk fakt existuje, tak já se u toho zatáčím 4x a ještě si sama podrazím nohy.

Právě dočítám knihu o životním restartu, je plná depresí a slz, jak to, že já ne, proč se směju, i když se nesměju, i když jsem se doopravdy dlouho nesmála, sakra, poraďte mi nějakou dobrou komedii. Vždycky jsem chtěla víc psát, ale kdykoliv jsem něco začala (koukám...jo, jsou tu rozepsané věci), skončilo to větou "trapný, jdu spát". Chápu, proč většina slavných umělců jsou alkoholici, drogově závislí či blázni - ono to ani jinak nejde. 

Normálně příčetný člověk se do toho nepustí, nejde s kůží na trh, pokud neni afektovaná blogerka s našpulenou hubou do objektivu nebo fanatik toužící po slávě a úspěchu (a zlaťácích). Já nemám ani jedno z toho a marně pátrám po tom, na co že to mám talent (řekla mi kdysi kartářka, které věřím). Možná to bude schopnost přemísťovat se, od roku 2013 šest stěhování, začínám být minimalistickým člověkem v duchu trendu dnešní doby, brzy mi ty banánovky budou stačit jen 2. Postupem času minimalizuju svuj šatník, úspory, volný čas, předsevzetí, přátele a klid. Naopak sbírka se úspěšně plní trapasy, tím, co jsem řekla a neměla říct, tím, co jsem neřekla a měla spíš říct a tím, že o tom všem furt dokola přemýšlím. 

Teď teda jako zrovna o tom, co jsem chtěla vlastně říct tímto svým výlevem. Měla bych ho nějak završit, vždyť je to přeci článek na blogu po hooodně dlouhé době, jen v mém momentálním rozpoložení to snadné nebude. Holčičky spí dole na palandách, já ještě asi nebudu, přesto jsem tak trochu klidnější, slunce ráno zase vyjde, kouknu z okna, napojim se na povinnosti a budu zase free. Dobrou noc