Dost dlouho jsem na to čekala...přesně na tenhle okamžik, kdy nemůžu spát a číst a jíst a lehnout si a hlavně nemůžu být v klidu, myšlenky mi lítají jak splašené a jediná možnost, jak usměrnit tenhle divnostav je začít psát, trochu si udělat srandu sama ze sebe a uspořádat si svůj svět aspoň na papíře.
Většinou to poznám tak, že nemůžu číst, což je s podivem, knížky jsou mé kámošky a spojenkyně snad ve všech stavech, a když mi je smutno, divno, prázdno, pomáhají mi to přestát nebo mě aspoň uspí. Neptejte se mě nikdo, kolik jsem jich za poslední rok přečetla, už jsem zamítla představu článku o oblíbencích, páč bych tim unudila i všechny uspávače hadů. Jen pro zajímavost, přesedlala jsem na docela drsný thrillery, to aby mě něco vytrhlo z letargie, protože z běžného života mě v románech už překvapí máloco.
Takže celý ten poslední rok cca jsem si vystavila obrannou zeď všemožných postav a snažila se přesvědčit samu sebe o své normálnosti. Přelouskala jsem Bridget Jones v originále (až na některý neznámý slovesa to celkem šlo), denně pročtu celý Fake book (to není překlep) včetně inzerce z Horní Dolní, nechám se "nakrmit" reklamami i vybranými články o vztazích s radami jak za korunu, a když mi z toho všeho puká hlava, završím to pohádkou před spaním a kriminálkou. Už jsem se naučila předem poznat, kdo je vrah (obvykle vcelku sympatická osoba, docela často žena nebo šílené dítě), zato odhadnout člověka ve skutečném životě je pro mě pořád oříšek - proč?
Pomalu zatracuji knížky a články o sebepoznání, protože u každého z dotyčných nakonec přišlo a já mám furt dveře na dva západy. Nějak to nejspíš bude souviset s mojí netrpělivostí, napadá mě, cokoli jsem kdy chtěla mít hned, nevyšlo to, super práci, dítě (to přání se mi záhy naopak rychle zdvojnásobilo), úplnou rodinu, krásný bydlení. Ke všemu si člověk dojde, někdo však oklikou, někdo se holt musí podrbat přes hlavu a ještě se přitom 3x zatočit a pokud takový člověk fakt existuje, tak já se u toho zatáčím 4x a ještě si sama podrazím nohy.
Právě dočítám knihu o životním restartu, je plná depresí a slz, jak to, že já ne, proč se směju, i když se nesměju, i když jsem se doopravdy dlouho nesmála, sakra, poraďte mi nějakou dobrou komedii. Vždycky jsem chtěla víc psát, ale kdykoliv jsem něco začala (koukám...jo, jsou tu rozepsané věci), skončilo to větou "trapný, jdu spát". Chápu, proč většina slavných umělců jsou alkoholici, drogově závislí či blázni - ono to ani jinak nejde.
Normálně příčetný člověk se do toho nepustí, nejde s kůží na trh, pokud neni afektovaná blogerka s našpulenou hubou do objektivu nebo fanatik toužící po slávě a úspěchu (a zlaťácích). Já nemám ani jedno z toho a marně pátrám po tom, na co že to mám talent (řekla mi kdysi kartářka, které věřím). Možná to bude schopnost přemísťovat se, od roku 2013 šest stěhování, začínám být minimalistickým člověkem v duchu trendu dnešní doby, brzy mi ty banánovky budou stačit jen 2. Postupem času minimalizuju svuj šatník, úspory, volný čas, předsevzetí, přátele a klid. Naopak sbírka se úspěšně plní trapasy, tím, co jsem řekla a neměla říct, tím, co jsem neřekla a měla spíš říct a tím, že o tom všem furt dokola přemýšlím.
Teď teda jako zrovna o tom, co jsem chtěla vlastně říct tímto svým výlevem. Měla bych ho nějak završit, vždyť je to přeci článek na blogu po hooodně dlouhé době, jen v mém momentálním rozpoložení to snadné nebude. Holčičky spí dole na palandách, já ještě asi nebudu, přesto jsem tak trochu klidnější, slunce ráno zase vyjde, kouknu z okna, napojim se na povinnosti a budu zase free. Dobrou noc
Žádné komentáře:
Okomentovat