Ahoj, asi jste postřehli, že to poslední dobou tak úplně nedávám s časem.. Článků je míň, stejně tak jako chvilek na přemítání. Snažím se aspoň být trochu činná na Istagramu, kde najdete občas pár mých postřehů a pokusů zachytit něco obrazem.
Nicméně mozek mi stále pracuje a kolem se stále něco děje, a tak bych dnes ráda sepsala pár takových myšlenek, co se mi v hlavě během několika týdnů nahromadilo.
Postřeh č. 1 - Dejte na své blbé pocity. Čím víc jsem se je kdy snažila umlčet, s tím větší vervou se za čas vynoří a připomenou. Ten svíravý pocit kolem žaludku tu není jen tak pro nic za nic - věnujte mu pozornost, až se příště objeví. Okolnosti, které provází, totiž stojí minimálně o vaší revizi.
Postřeh č. 2 - Přání se plní v tu nejnemožnější dobu, kdy si snad ani netroufáte doufat. Pokud mi vyjde můj poslední okamžitý a bláhový nápad, začnu snad i já, starej pesimista a škarohlíd, hovořit o štěstí. A pokud ne, teď už vím, že to tak mělo prostě být. Protože proto.
Postřeh č. 3 - souvisí s předchozím bodem - Nemít očekávání je často ta nejlepší obrana před zklamáním. Zní vám to smutně a odevzdaně? Mně taky. Na druhou stranu se pak v případě pozitivního výsledku o to víc radujete. A já nevim, jestli je to věkem nebo blbými zkušenostmi, ale v poslední době téměř nezažívám pocit těšení se. Protože těšit se na to, až bude 9 hodin večer, děti usnou a já zalezu tiše do postele je spíš zoufalství než happy life.
