Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


středa 18. října 2023

Sečteno, podtrženo

Nejčtenějším příspěvkem letošního roku byl deníček. Lidi zkrátka lační po detailech ze soukromí a obzvlášť rozchodech. Ani já nejsem jiná, co si budem, trochu masochisticky si teď ráda pročítam, jak jsem byla v prdeli a gratuluju si, že už nejsem. 

Léto byl zkrátka masakr po všech stránkách, přestože jsme se, jak trefně podotkly mé bystré dcerky, už celkem dlouho nikam nestěhovaly (4.12. tu budeme celé 3 roky). 

Rok 2023 byl rokem odcházení. Během prázdnin jsem se rozloučila s oběma dědečky. Ačkoliv nejspíš vypadam jako člověk, co s oblibou a často něco mění, opak je pravdou.  Nechci si zvykat na nové partnery (a jejich vrtochy) a byty, ráda bych jezdila furt v tom jednom autě, které nikdy nezrezaví ani mu nikdo neodře nárazník, a stejně tak mam pocit, jako by tu pořád byly osoby, které odejdou. Jen se tak často nevidíme, ale pořád někde sledují v telce fotbal s mega sluchátkama na uších a luští křížovku a já se směju tomu, jak jsem sháněla papírovej jízdní řád na emhádéčko, o kterej snad posledních 20 let nikdo jinej než můj děda neprojevil zájem. 

A já jsem šťastná, protože mam holky a tím pádem i já tady pořád budu, i když vlastně nebudu, protože královny sarkasmu budou teď ony místo mně. Po pohřbu druhýho dědy, jely jsme na oběd po obřadu, povídam dojatě, holky, to bylo hezký, kolik kamarádů a známých tam přišlo se s dědou rozloučit, co? To bych si taky jednou tak přála, tolik lidí. A zezadu z auta: "Mami, jestli tam přijdou všichni tví chlapi, tak jich tam už tak bude hodně." Tak snad přijdou a vy, holčičky, jim zařiďte dost židlí, ať se mi tam neumlátí holema. 


Sběratelka krásných chvil, co si je ukládá na horší časy 

Protože nebylo jen smutno, tak světlé okamžiky roku: pobyt v akvaparku, dámská jízda u moře, koncerty, horké dny u bazénu, víkendové výlety, ukradené chvilky bez holek, nečekané návraty a pocit, že všechno se děje tak, jak má. Štěstí je tam, kde ho nehledáme. 

Před námi poslední týdny roku a Vánoce, které se u nás odehrávají v emocích nám holkám vlastním. U nás je stále celkově hodně kraválu, zmatku, zpěvu a silných slov i během roku a ty svátky to celoroční těšení tak nějak uzavřou. Skončí dohady o tom, co si přát pod stromeček, aby pak následně mohly v únoru zase začít. Oslavíme narozeniny, protože kdo neporodil před Vánoci, nemá právo nadávat na kumulaci oslav a z toho plynoucích příprav. A taky na nedostatek místa v přetopeném bytě a modlení se, aby všech 15 nejbližších kamarádek náhodou nepřišlo v plném počtu. 

Co ale posledních pár let nemam ráda, je Silvestr. Chci oslavovat ten uplynulý rok? Zmítat se nejistotou co bude, když skoro ve čtyřiceti ani netuším, čím bych jednou chtěla jako doopravdy bejt? Krom toho, že jsem si přála bejt mámou a to jsem si tak nějak za každou cenu splnila? Chci tyhlety divný pocity zapíjet šampusem, po kterym mě bolí hlava a ještě je znásobí? Umíte se hodit do módu oslav, protože právě teď chlastaj všichni na světě, a bejt cool? Asi zas moc přemýšlim, že. 

Přeji vám krásný barevný podzim a ať ty příjemné chvíle vykompenzují to nemilé, co nás tento rok potkalo :-)