První půlrok over

Já to vim. Že jsem už půl roku nic kloudnýho nenapsala, nic souvislýho krom několika postů s krátkými výkřiky do tmy. I když, mezi námi, někdy je stručné vyjádření nade vše a jindy zas mlčení řekne více než hodinový monolog. Co jsem tedy celou tu dobu dělala?

Hodně jsem byla mámou, učitelkou, kuchařkou a hospodyní, což je kvarteto, díky němuž vám každej rozumně uvažující doktor napíše rovnou propustku do blázince. Já to mam asi jinak, já díky němu stojim na nohou. Protože vim. Protože musim. Protože vim, že musim. Až budete v životě moc lítat v oblacích, pořiďte si děti. Vrátí vás na zem. Naučí vás bejt praktický. Plánovat. Mít po ruce svačinky, pitíčka, vlhčeňáky a pytlíky na blití. Mít pravidelnej režim. Naučí vás šlápnout na brzdu, když se jim zvedá žaludek i přidat plyn, když jedete na rentgen. Upozadí sice částečně vaše potřeby, ale zase díky nim poznáte, co je fakt důležitý a co vám nestojí ani za zlomenej nehet. S nimi se naučíte dělat si manikúru sami. 

Hodně jsem spala. Kupodivu i v dobu, kdy jsem až doteď nikdy nespala. Třeba v sobotu odpoledne, když mám volnej víkend. Pro někoho (i pro mě až do této doby) škoda času, pro mě nyní investice do zdraví, migrény zahnané do pryč i načerpaných sil. Taková trivialita, přitom člověku trvá 36 let než na to přijde. Tramtadadá!

Hodně času jsem trávila sama. Neodpírala jsem si sociální kontakty, i během lockdownu jsem trávila kolik chci času "se svými" lidmi, ve své bublině a velmi nezodpovědně se jich i dotýkala svými nevydezinfikovanými pařáty. Nicméně jsem zjistila, že nemusím být za každou cenu "někde". Po dvou letech zvládnu strávit sama sobotní večer doma v obýváku a nemusim mít nikoho na messengeru ani posléze v povlečení. Nemám obsendatní potřebu komunikovat, když neni, co říct. A někdy prostě radši mlčím, i když JE co říct. Umim bejt v tichu bez reklam nebo zpráv v pozadí. Jo, trochu mě to někdy zděsí. Jestli ze mě neroste na starý kolena asociál, paní z parku s holubama ze Sám doma 2 nebo tak něco. I když ten mokrej bandita by byl asi horší, potřebu krást zatim nemam.. 

Málo jsem se smála. Přibylo mi sice hafo vrásek, ale minimum těch od smíchu. Těch, co jsou tak sexy na chlapech a atraktivní u vážených starších dam. Já mam jen ty debilní na čele, do kterejch zalejzá make-up, takže jsou pak vidět ještě víc, a vám nezbejvá než si hodit korunou, jestli raděj vypadat jak pinda bez make-upu nebo s ním. Dilema vám povim.

Nicméně jsem zjistila, že lidi se pořád rádi baví, nejvíce lajkované příspěvky jsou stále vtipné storky vyšpuleným papulám a vystrčeným kozenkám navzdory. Tak na zdraví všech kozenek, já se chci víc smát. A uznávám, je to činnost, která se ve spánku nebo když jsem sama se sebou provádí dost blbě. 

Plánovala jsem si, co všechno udělám a pak to nedělala. Psala si seznamy, kde jsem pak činnost odškrtla coby splněnou, přestože jsem ji teprve "začala" dělat. Třídila jsem oblečení stylem, že se mi tašky neustále válejí v rohu obýváku a čekají, až do nich zhubnu (mezitím mám 1, 2, 3 kila navíc) nebo až porodim další děti (=holky), kterým to bude. 

2-0-2-0

Jak už mám tady na blogu pár let zvykem, s končícím rokem ráda bilancuju, a protože byl 2020 myslím celkem specifický pro nás pro všechny, nevynechám svoje komenty ani teď. A že už je načase.

Článek jsem rozepsala na sklonku listopadu. V tý době jsem myslela, že už je vymalováno a že mě v tom roce už nic nového nepřekvapí. Vymalováno nebylo, stěhovaly jsme se až o pár týdnů později (hihi, jak miluji metafory), ale přesto, kdyby se čas měřil tím, kolik se toho stihne, mam už za sebou tisíc jedna let. 

Přednovoroční zastavení se jsem si vyloženě vykoledovala, přesto jsem se neprokrastinovala až k tomu, abych něco kloudnýho napsala. A pořád ještě preferuju kvalitu, takže lepší nic než něco, co je k ničemu (no to je věta, ale chápete, ne?). 

Covid necovid, rok 2020 mě naučil strašně moc. A ačkoliv jsem ještě pořád dost často smutná z toho, co se děje kolem mě, naučila jsem se být víc v klidu. Ne úplně, ale podstatně víc než třeba před rokem. 

Naučila jsem se spát ve dnech, kdy jsem dřív nekonečně bděla. Učím se myslet víc na to, jaký pocity mam já než analyzovat možné myšlenkové pochody druhých. Neskutečně se mi ulevilo. Nechte to koňovi, ten má větší hlavu. Já už ji měla takovou, že bych s přehledem naplnila dvě. 

Naučila jsem se radovat z drobností. Ze slunečného dne venku v lese, z točeného piva, které se během jara a podzimu stalo podpulťákem, i z toho, že děti nemůžou chytnout vši při online výuce. 

Loňský rok byl zkouškou pro ty, co chtějí všechno hned. Musim říct, že jsem tím docela trpěla a pořád trpim. Od toho asi to slovo "trpělivost", že přitom musíte trpět. Nebo aspoň já, ráda dělam věci rychle, i když teď píšu, klapu do klávesnice stejně zběsile jako se myšlenky rojí v mé hlavě a proto si o mně mnoho lidí myslí, že nedělam věci pořádně, tak omyl, dámy a pánové, rychle a precizně, i to se dá.

Taky nás vyškolil v tom, neztrácet naději. Já už jsem ji ale skoro ztratila, zbývá mi jen kapka. Především nevěřím, že někdy zvítězí dobro a spravedlnost. Že najdu normálního chlapa, kterej ale bude respektovat moji nenormálnost (a taky fakt, že už mam dvě děti, což je pro 99,99% nezanedbatelný detail). Že se to dá někam dotáhnout, když rádi říkáte pravdu a neděláte ze sebe mistra světa amoleta. A tak dál. 

Přestala jsem skoro úplně sledovat čété 24. Nejvíc zpráv se stejně dozvíte z toho, jaký zrovna frčí politický vtipy na facu a instáči. Kdo se s kym porval, kdo tajně chlastá a vychází si v noci ven i kdo málem poblil korunovační klenoty. Aspoň je prdel. 

Víc než kdy jindy jsem si též uvědomila, jak mi záleží na mé rodině. Že nikdy nevíte, kdy vidíte své prarodiče naposledy. Že čas se nezastaví a nezastaví ho ani epidemie kolem nás. Že ten čas je pořád nejvíc, co můžete někomu pro vás důležitýmu věnovat. Že když pro vás někdo ten čas nemá, tak ho jednoduše mít nechce. Hm a taky že to jsou jediný lidi, co mě nepošlou do prdele s tím, že se chci zase stěhovat. A že mě musí oni stěhovat. Tak za to ď.

Rok 2020 pro mě znamenal ztrátu důvěry. Ale taky nalezení víry. Sama v sebe. V to, že všechno dobře dopadne, když tomu z celého srdce věříme. A když nedopadne, tak to ještě neznamená, že to tak nebylo dobře. Protože někdy to nejlepší pro nás je něco úplně jiného než my chceme. 

Přeju vám, vlastně nám všem, ne krásný nový rok. Ale to, abychom se to krásný naučili vidět i v případě, že hodně věcí kolem stojí za hovno. 

Protože tohle je challenge 😉