Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


pátek 5. května 2023

Obrať se do minulosti a poznáš, kdo jsi

Všude se dozvídáme, že nejvíce zranění si neseme z dětství. Že to, co se posralo v našem útlém věku, živí terapeuty, kouče, astrology, numerology, kartáře, šamany i ostatní obchodníky se štěstím. Kdo se chce trochu porýpat sám v sobě, musí se zkrátka naprogramovat o desítky let dozadu a zavzpomínat i na to, jak si v jeslích počůral kamaše (Jo, za nás existovaly jesle a doma pletené kamaše byly klasickou součástí zimního outfitu - "pravěckého", jak by podotkly mé ultramoderní dcery.)

To mé bylo vesměs fajn a nekomplikované, devadesátkové, tradiční, z úplné maloměšťácké rodiny a ničím nevybočující.

Jako mimino jsem prý permanentně řvala. Celý den a prakticky pořád, byla-li jsem v bdělém stavu (a to jsem bohužel byla). Nic mi prý nescházelo. Chtěla jsem nosit, pozornost, přítomnost někoho, kdo si mě bude všímat. Bylo to volání v pravém slova smyslu, a když tak přemýšlím, mám ho v sobě pořád, jenže už tiché, transformované do touhy. Touhy po uznání, poplácání po rameni, pochvaly a jedniček na výzu. Teď už na vysvědčení mých holek. 


Na prvním stupni ZŠ už jsem neřvala, vytušila jsem totiž, že když budu nejlepší, pozornosti se mi dostane tak nějak automaticky. Cílevědomá a uvědomělá, stoupla bych si na hlavu a stříhala přitom ušima, kdyby se to po mně chtělo. Druhý místo pro mě byla potupa, dvojka důvodem zabrat. Co nebylo tip ťop, tomu jsem se s trpělivostí věnovala, dokud jsem nedosáhla svého levelu. V první třídě jsem plynule četla a psala krátké povídky a příběhy s ilustracemi. Chtěla jsem být spisovatelkou nebo malířkou. 

S pubertou jsem se svou touhou po uznání přešla do sociální sféry. Abych vás nepomýlila, nebyl tehdy ještě Facebook, zato byly hospody. Z introvertní intelektuálky se přes noc vyloupla holka, co nechyběla při žádné akci. Touhu excelovat při studiu přebila touha být miláčkem všech a to hlavně tím, že budu zábavná, vtipná a všudypřítomná. Někdy v té době jsem začala hledat lásku. Tak moc jsem si přála, aby mě měl někdo rád, až jsem skoro neřešila, kdo to je, když se tomu stalo. Řvala jsem stejně jak to roční mimino, jenže uvnitř sebe a potichu. Chtěla jsem být krásná a milovaná, pilně jsem se upravovala, chodila všude tam, kam všichni ostatní, to aby mě bylo vidět, a pilně se učila, aby ze mě něco bylo. Nic mi nestálo v cestě a nenasvědčovalo tomu, že ve třiceti nebudu úspěšná, bohatá a šťastná.

Klapka.

Mam vrásky, do kterých mi zalejzá make-up, musim se imrvére barvit a chybim prakticky na každé akci pro dospělé, na které bych se mohla s někým seznámit. Z dcerek jsem vychovala stejně cílevědomá stvoření jako jsem byla já. Raději by se přetrhly než by šly do školy bez toho, že 50x přeskočí švihadlo nebo neumí násobilku. Když vidí chlapa, svých otců nevyjímaje, metají hvězdy a stříhají přitom ušima. Pro kamarádky by se přerazily, a když dostanou výjimečně dvojku, bojí se mi to říct, ačkoliv jsem jim za to nikdy nevynadala (řvu kvůli jiným věcem). 

Jak napsal Erlend Loe v jedné své knize: "Bože, nedopusť, aby moje děti byly stejně pilné jako já." A měl pravdu. I když já mam k tomu, odstěhovat se do lesa, zabít soba a bivakovat tam s jeho mládětem ještě krapet daleko.

Skoro ve čtyřiceti jsem pořád to plešatý mimino, co chce pochovat. Stejně tak si to vynucuju způsobem, který ostatní odradí. Chci být nejlepší jak šprtky na základce, ale ostatní se s nejlepšími moc kamarádit nechtějí. Prosí se o lásku v domnění, že bude-li krásná a vtipná, nikdo jí neodolá. Zklamaně pozorují fakt, že všechny ty spokojeně zadané ženské zas tak moc krásné a vtipné nejsou. Jsou jen obyčejné a v pohodě.

Je půl 5 ráno. Před hodinou jsem se vzbudila a napadlo mě sepsat to, o čem jsem přemýšlela před spaním. Před spaním, kdy mi nikdo nepopřál dobrou noc a já zas měla ten pitomej pocit nedostatečnosti. Teď už o něm vím. Jen je hrozně těžký od nikoho nic neočekávat. Stejně tak jako necítit povinnost plnit očekávání ostatních. Kde se to v nás bere? Je to ta toxická píle, která vás natáhne do spirály a vy už pak chcete jen vyvolávat v okolí pozitivní ohlasy?

Hezký den a přestaňte se na chvíli tolik snažit. Nejlepší guláš se většinou povede tehdy, když chvátáte a najebete do něj koření od oka. Zahodit recepty a žít podle citu!