Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


pondělí 12. února 2024

O lásce

Únorové oslavy lásky nelze opomenout, vždyť nás s nimi prodejci masírují už s posledním prodaným novoročním šáněm. Kdo není zamilovanej, měl by se zamyslet sám nad sebou a začít milovat na prvním místě sebe, tak se teda zamýšlím, kouči. A dělám to fakt intenzivně, jelikož počet zpackanejch vztahů a útěků už připadá divnej nejen mně, ale i holkám. "Mami, tentokrát to bylo nějaký rychlý", mi z hlavy dostat nejde, stejně tak Andulky dnešní empatické "vždyť máš nás, mami". Má pravdu, děvče, pustila mi doják o ztracenym pejskovi, což mě tak emočně rozsekalo, že jsem usnula v 9. Bezpodmínečná láska, přemítala jsem o tom, proč bych já skoro ve 40 měla chtít psa. Protože oni to tak mají, neřeší,  jak kdo vypadá a kolik vydělává, v čem bydlí a jezdí,  nemaj ten debilní mozek, kterej jim dřív nebo později každej vztah pokazí. A tak se dojímam nad fotkami útulkovejch pejsků a jejich příběhů, páč je to rozhodně lepší alternativa než brousit na Tinderu a vyhledávat chlupatější pohlaví tam.




Nikdy jsi mi neřekla, že mě máš ráda, já vim a chtěla jsem, ale nešlo to, přísambohu, že ne. Tobě ale taky ne. Očekávat, že někdo jinej opraví vaše rozmasakrovaný srdce je největší omyl lidstva. Koho tak potom asi můžeme logicky potkat, nejspíš stejně bolavou osobu s nevyřešenými záležitostmi, nechtěla jsem o tom slyšet a teď tu o tom píšu jako kdybych objevila Ameriku, no hurá. Většinu věcí holt přijmeme, až když si je vyzkoušíme. Nebo když nám je řekne někdo, komu za to zaplatíme, dobrá rada nad zlato, proto chodíme na terapie, do tý doby bych já se svou zabejčenou duší podobný stanovisko nikdy nepřijala.

Učim se meditovat, spát celou noc (což se mi od začátku ledna daří), nelpět na tom co si myslí ostatní, přijímat kritiku i od svých dětí a brát si z ní ponaučení. A nemít na ně extrémní nároky: "Já jsem někdy ráda i za dvojku, mami, tak proč tobě vadí?" Za tuhle výtku jsem se zastyděla, od čtvrťačky je naprosto oprávněná a mladší, ta ani žádnou horší známku než 1 letos neměla! Proč jim už teď zasíram hlavu tou podělanou pílí, co stejně v životě málokdo ocení? Oceňuje jí někdo u mně? 

Tak mi napadá, sehnala jsem si pokračování Dopplera (Náklaďáky Volvo), která se tématem přehnané píle originálním způsobem zabývá. Musela jsem přes e-bazar, jak to, že takovou boží a vtipnou knihu nevedou v knihovně?