Milí čtenáři (oslovení jak z týdeníku Květy :D), tu se mě ptal jeden kamarád, kdy už zase něco napíšeš? Nejde to, píšu mu. Nevím, jestli je to už podzimní depka nebo zkrátka jenom depka, nikdo mě neopustil ani mi neubližuje, děti jsou zdravé a kvůli nedostatku peněz jsem si vloni pobrečela na pár let dopředu (teď pětistovkama tapetuju a kovové pajcky mám místo dlažby v předsíni). Chybí mi energie a serotonin a taky trochu zájmu delšího než jsou pohledy na muj zadek povážlivě se rozpínající do všech světových stran.
Takže Vašku, není to podzimem, já mam podzim svym způsobem ráda, už jsem i vyměnila bílé za červené (burčák by bodl) a těším se, až v Aldi budou mít svařáček.
Miluju horkou dýňovou polívku, do který si sypu chilli lupínky a holky (přestože dýni nejedí) zvědavě ochutnávají a přesvědčivě tvrdí, že je to nepálí. O to méně miluju krájet hokkaidó a ano, přiznám se. Na tohle mi vážně chybí silnej chlap, co nabrousí nože, nakrájí tvrdou dýni a taky játra (kterejch se štítim za syrova, ale docela ráda je jim).
