Před několika dny jsem u jedné blogerky zahlédla její "wishlist", a protože se mi to téma docela zalíbilo, hned jsem se rozhodla, že si taky jeden takový vytvořím. Prakticky to slouží k tomu, že si sesumírujete svá přání a na příslušné webové stránce pak ta přání zveřejníte, ideálně s konkrétními obrázky a odkazy na eshop, kde lze danou věc zakoupit. Pro natvrdlé partnery obdarovávané to může být ideální věc a já jí tleskám, bohužel s ignoranty to nepohne, podobně jako rána palicí do hlavy, na to vemte jed.
Nicméně, i když s ignorantem žijete, je občas fajn, udělat si pořádek nejen ve skříni, počítači, telefonním seznamu a kdovíkde ještě, ale také v tom, co je pro vás podstatné vlastnit, o čem sníte, na co si šetříte a co vám dělá radost. Způsob, jakým se tam přání mění v čase vám mnoho napoví o vás samých a může to být záživnější než přežitý seznam předsevzetí ke konci roku.
WISHLIST zní sofistikovaně, je cool a odškrtávat si položky z něj získané je rozhodně snazší než počítat povánočně nabraná kila. Tak směle do toho :-)
1. Slyšet chválu na své (obě) děti
Proč jen stále připomínat, jak jsou nepořádné, nezdraví, děkují neslyšným hlasem, šťourají se v nose i jídle, nahlas prdí, kňourají a odmlouvají? Nevím to snad? Myslíte, že mi to uniklo, když po stopadesáté denně řvu "Vem si bačkory" a jediná reakce je, že se Andulka zakousne do kroksky své starší sestry? Nedělám s tím nic? Není hezčí říct (samozřejmě ve chvíli, kdy se to hodí), ty jsi tak šikovná, kdo tě to naučil? (Jasně, že maminka :-))
2. Mít doma někoho, kdo opovržlivě neprohodí "No, to jsi toho teda udělala", když mu v pozdním odpoledni s jazykem na vestě a slzou v koutku líčíte, jaký jste měla s dětmi náročný den. Ne, opravdu nechci shazovat chlapskou neschopnost multitaskingu a vyzdvihovat své přednosti. Ráda bych jen ze svých dětí vychovala bytosti, co nemusí googlit slovo "empatie".
sobota 24. prosince 2016
čtvrtek 28. července 2016
Presents
Milenka dostane šperky a šampaňské, manželka povlečení a krémy proti vráskám a ostatní... ale popořadě. Vánoce u nás doma vždycky byly fajn, nepamatuji, že bych někdy zažila zklamání a celkem i má očekávání snad byla realistická, co myslíš, mami. Barbie sice nebyla od Mattela, ale měla ohýbací nohy, což byl základ a navíc i čupr Kenna a dvě dětičky. Co víc si přát?
Pak přišlo pár desítek narozenin i partnerů a s nimi i různé přístupy k obdarovávání, více či méně originální. Záliba v poukázkách všeho druhu jednoho z nich zachránila jednou prdel mé kamarádce, když zapomněla na vánoční dárek pro manžela. Masáží a voucherů na nákupy na různých místech jsem si užila dost, a nejen toho, tudíž jsem popojela dál.
Mezitím přišel však ten nejhezčí dáreček, a přestože se kolem jejího narození doslova vařily emoce, já jsem si tehdy sama nadělila ohromnou dávku štěstí i síly, co mi pomáhala vše zmáknout. Velmi brzy a taky velmi nečekaně, přišel další takový dárek nambr tů. Přesto jsem si od samého začátku byla jistá, že jí chci. Asi to bude znít fatálně, ale děti podle mě vědí, kdy a prostřednictvím koho mají přijít na svět. My to můžeme sice do velké míry ovlivnit, stoprocentně ale pořád stále ještě ne (jo, zapomněla jsem na sterilizaci).
Krátce po narození Andulky přišlo první zapomenuté výročí a dárek v podobě celkem pozdní návštěvy tchýně a rozčarování nad tím, že jsem nevykázala patřičné nadšení. Jó, jsem nevděčná, jenže ono se během prvních pár týdnů s novým miminkem těžko někomu vysvětluje, že jediné, o čem přemýšlíte je, které dítě se rozhodnete dát pryč, protože postarat se o obě a zároveň při tom nezešílet, se zdá být věcí takřka nemožnou. Bohužel jsem objektivně došla k názoru, že vzhledem k věku a dovednostem by bylo výhodnější se zbavit Aničky, což by mi doma neprošlo, tudíž vlastním stále obě. Mezitím se mi to alerozleželo v hlavě, dvě holky se budou hodit, minimálně se za pár let podělí o domácí práce a zdědí po mně všechny ty krásný uklízecí vercajky - viz níže.
Oslava narozenin se táhla v tradičním duchu, pouze díky všudypřítomnému alkoholu a dávky nadhledu stávají se podobné akce snesitelnými. S přibývajícím věkem bych tyhle záležitosti nejraději vypustila a vzhledem k jejich logistické náročnosti se do němoty opíjela sama, zalezlá v jeskyni, dumala nad nesmrtelností chrousta a neutěšenou situací ve světě. Čert vem dary!
Když už jsem si nedávno myslela, že mě nepřekvapí nic, přišla perla. Ne, ani mořská ani sladkovodní byl to dárek naznačující mou roli, takže abych dokončila úvodní myšlenku: coby matku a ženu zaměstnanou péčí o domácnost, mě nemůže potěšit nic menšího než je parní čistič. Největším mým snem je totiž jak jinak než sterilní domov. Divíte se snad? Co dodat, milé dámy, kdo chce kam, pomozme mu tam.
Pak přišlo pár desítek narozenin i partnerů a s nimi i různé přístupy k obdarovávání, více či méně originální. Záliba v poukázkách všeho druhu jednoho z nich zachránila jednou prdel mé kamarádce, když zapomněla na vánoční dárek pro manžela. Masáží a voucherů na nákupy na různých místech jsem si užila dost, a nejen toho, tudíž jsem popojela dál.
Mezitím přišel však ten nejhezčí dáreček, a přestože se kolem jejího narození doslova vařily emoce, já jsem si tehdy sama nadělila ohromnou dávku štěstí i síly, co mi pomáhala vše zmáknout. Velmi brzy a taky velmi nečekaně, přišel další takový dárek nambr tů. Přesto jsem si od samého začátku byla jistá, že jí chci. Asi to bude znít fatálně, ale děti podle mě vědí, kdy a prostřednictvím koho mají přijít na svět. My to můžeme sice do velké míry ovlivnit, stoprocentně ale pořád stále ještě ne (jo, zapomněla jsem na sterilizaci).
Krátce po narození Andulky přišlo první zapomenuté výročí a dárek v podobě celkem pozdní návštěvy tchýně a rozčarování nad tím, že jsem nevykázala patřičné nadšení. Jó, jsem nevděčná, jenže ono se během prvních pár týdnů s novým miminkem těžko někomu vysvětluje, že jediné, o čem přemýšlíte je, které dítě se rozhodnete dát pryč, protože postarat se o obě a zároveň při tom nezešílet, se zdá být věcí takřka nemožnou. Bohužel jsem objektivně došla k názoru, že vzhledem k věku a dovednostem by bylo výhodnější se zbavit Aničky, což by mi doma neprošlo, tudíž vlastním stále obě. Mezitím se mi to alerozleželo v hlavě, dvě holky se budou hodit, minimálně se za pár let podělí o domácí práce a zdědí po mně všechny ty krásný uklízecí vercajky - viz níže.
Oslava narozenin se táhla v tradičním duchu, pouze díky všudypřítomnému alkoholu a dávky nadhledu stávají se podobné akce snesitelnými. S přibývajícím věkem bych tyhle záležitosti nejraději vypustila a vzhledem k jejich logistické náročnosti se do němoty opíjela sama, zalezlá v jeskyni, dumala nad nesmrtelností chrousta a neutěšenou situací ve světě. Čert vem dary!
Když už jsem si nedávno myslela, že mě nepřekvapí nic, přišla perla. Ne, ani mořská ani sladkovodní byl to dárek naznačující mou roli, takže abych dokončila úvodní myšlenku: coby matku a ženu zaměstnanou péčí o domácnost, mě nemůže potěšit nic menšího než je parní čistič. Největším mým snem je totiž jak jinak než sterilní domov. Divíte se snad? Co dodat, milé dámy, kdo chce kam, pomozme mu tam.
sobota 16. července 2016
Přečteno
Jó, knížky, to je moje, a čím míň slov zazní doma, tím větší je má potřeba k nim alespoň na chvíli před spaním přičichnout, ta vzácná chvíle ticha, kterou si zvolim jenom já a nikdo mi jí nepřepne ani nepřetne nesmyslnými reklamami na vaginální tabletky a prášky na potenci.
Vlastně ani tu telku moc nemusím, přes den plní fuknci kulisy a čím víc kraválu nadělají holky, tím méně jí potřebuju. Večer je to pak fajn záminka k tomu se pohádat, bejt jízlivá, i když na tom, co dávají mi záleží pramálo. Asi nejsem ten správnej gaučovej typ, nevydržím sedět v klidu a sledovat děj, tu něco poklidit, támhle a co že se to tam teď stalo? Jo, pro někoho jsem i v tomhle nemožná, to to nemůžeš sledovat, ale mně neutíká jen děj filmu, pořád mam pocit, že toho je mnohem víc...
Raději se zavřu do sprchy, neřeším a nepřepínám a pak si chrochtám s knížkou ve vyhřáté posteli, úchylka nebo zlozvyk z doby, kdy poblíž mně neoddychovaly dva sladké zobáčky. A nejradši mám knížky svoje, půjčování mě znervózňuje, že je zpřehýbám, často knížku div nezlomím ve vazbě, vyřešila by to čtečka, ale to by už nebylo ono.
Ok, tak to by bylo menší intro, rozhodla jsem se vyzkoušet i jiný typ článku než je mý kvákání o běžnym životě, tak uvidíme, jak pochodím. Tady je pár mých tipů a doporučení na fajn četbu z poslední doby:
Iva Pekárková - Levhartice
Vlastně ani nevím, proč jsem si zrovna na tuhle knížku vzpomněla, asi že má stylový přebal, komu na tom záleží, ale spíš jsem přemýšlela nad tím, co trochu perverzního a tak nějak jinýho bych sem šoupla. Tohle je plné černochů a sexu s nimi, ale nepleťte si to s Fifty Shades of Grey, trefné hlášky mi občas vyrazily dech, mám ráda, když se věci nazývají pravými jmény (haha!). Četla jsem to už dávno, tak 2 roky zpět a víc, byla jsem tehdy s asi 2-3 měsíční Eliškou v nemocnici na pozorování a tahle knížka mě bavila. Mimochodem, výsledkem tehdy úmorných zvracení bylo zjištění, že se přežírá, prostě jsem neměla to srdce jí odtrhnout od prsu, když tak pěkně sála :-)
Laurent Gounelle - Bůh chodí po světě vždycky inkognito
Další knížka, vlastně všechny tři tituly od tohoto autora, které jsem měla tu čest přečíst (a to si nedělám prču), jsou super, ale ta poslední mi svou geniálností vyrazila dech. Zařadila bych ji do kategorie takové té psychologicko-motivační literatury, tahle ale neomílá poučky o pozitivním myšlení, sebeprosazování a nutnosti používat ve svém životě slůvko ne, jak je dnes moderní. Vtáhne vás do děje, který je svižný a na konci překvapí nečekanou pointou. Je to rozhodně jedna z knížek, kterou není třeba "jen" přečíst, ale chci jí i vlastnit, tedy mít kdykoliv po ruce na čestném místě své knihovny.
Radka Třeštíková - Bábovky
Poslední z chlívku s názvem "recommend" je pro mě vlastně ještě nedočtená kniha od Radky Třeštíkové. "Bábovky" se skládají z myslím 12ti samostatných kapitol o jednotlivých hrdinkách, které se prolínají, ovšem v různých časových rovinách. Jak vygůglovaný popis titulu napovídá, řeší témata jako je nevěra, těhotenství, vztah matka-dcera, ale i třeba homosexualita atd. Ač mi zpočátku autorka připomínala jednu z tzv. supermatek, které mi moc sympatické nejsou (je o něco starší než já a má taky 2 prťata), ta knížka mě strhla a to nejen svou čtivostí a schopností vystihnout skutečné situace (kolik z nich jsem zažila!), tak i neuvěřitelnou promakaností, s jakou na sebe osudy hrdinek navazují. Klobouk dolů, Radko, to nejsou jen cancy nějaký maminy postující na Facebooku :-)
Nó, přečetla jsem toho víc, holky pěkně spinkají a hromady prádla pro mé večery, thanks god, taky nejsou nekonečný. Za zmínku stojí i Ceny od mého oblíbeného Ericha Segala (NE Stevena Segala!), autora románů Doktoři, Love Story atd., což je celkem objemná bichle, pro vás, co to skousnete.
Naopak nálepkou žádná sláva bych ocejchovala bestsellaře Coelha ("Nevěra") i Viewegha ("Biomanžel"). Kluci to podle mě už moc chrlí jak na běžícím pásu a z tvorby poslední doby jde dle mého oka až moc znát, že se tím (psaním) živí. Tím je samo nechci hanit, oba jsou celkem mí oblíbenci, ale umí to líp. Kdo ještě nezná, doporučuji třeba Veronika se rozhodla zemřít (Coelho), slabá, ale výstižná, super příběh a myšlenka.
Ufff, tak jsem na konci, vynechala jsem knížky povídek od ženských autorek (Obermannová, Nesvadbová, Urbaníková), coby fajn nenáročné čtení na záchod, když vám "TO" jde rychle :-) nebo když se ke čtení vracíte zřídka. Ještě se mi tu válí kniha o výchově dětí a o vztazích, obě rozečtené - ehm, podle toho taky mé vztahy dopadají a děti se chovají :-)
Co vy a knížky? Taky byste jimi nejraději zaplnili každičký kout v bytě jako já nebo vám slouží jen jako pevná podložka pod sklenku vína?
Vlastně ani tu telku moc nemusím, přes den plní fuknci kulisy a čím víc kraválu nadělají holky, tím méně jí potřebuju. Večer je to pak fajn záminka k tomu se pohádat, bejt jízlivá, i když na tom, co dávají mi záleží pramálo. Asi nejsem ten správnej gaučovej typ, nevydržím sedět v klidu a sledovat děj, tu něco poklidit, támhle a co že se to tam teď stalo? Jo, pro někoho jsem i v tomhle nemožná, to to nemůžeš sledovat, ale mně neutíká jen děj filmu, pořád mam pocit, že toho je mnohem víc...
Raději se zavřu do sprchy, neřeším a nepřepínám a pak si chrochtám s knížkou ve vyhřáté posteli, úchylka nebo zlozvyk z doby, kdy poblíž mně neoddychovaly dva sladké zobáčky. A nejradši mám knížky svoje, půjčování mě znervózňuje, že je zpřehýbám, často knížku div nezlomím ve vazbě, vyřešila by to čtečka, ale to by už nebylo ono.
Ok, tak to by bylo menší intro, rozhodla jsem se vyzkoušet i jiný typ článku než je mý kvákání o běžnym životě, tak uvidíme, jak pochodím. Tady je pár mých tipů a doporučení na fajn četbu z poslední doby:
Iva Pekárková - Levhartice
Vlastně ani nevím, proč jsem si zrovna na tuhle knížku vzpomněla, asi že má stylový přebal, komu na tom záleží, ale spíš jsem přemýšlela nad tím, co trochu perverzního a tak nějak jinýho bych sem šoupla. Tohle je plné černochů a sexu s nimi, ale nepleťte si to s Fifty Shades of Grey, trefné hlášky mi občas vyrazily dech, mám ráda, když se věci nazývají pravými jmény (haha!). Četla jsem to už dávno, tak 2 roky zpět a víc, byla jsem tehdy s asi 2-3 měsíční Eliškou v nemocnici na pozorování a tahle knížka mě bavila. Mimochodem, výsledkem tehdy úmorných zvracení bylo zjištění, že se přežírá, prostě jsem neměla to srdce jí odtrhnout od prsu, když tak pěkně sála :-)
Laurent Gounelle - Bůh chodí po světě vždycky inkognito
Další knížka, vlastně všechny tři tituly od tohoto autora, které jsem měla tu čest přečíst (a to si nedělám prču), jsou super, ale ta poslední mi svou geniálností vyrazila dech. Zařadila bych ji do kategorie takové té psychologicko-motivační literatury, tahle ale neomílá poučky o pozitivním myšlení, sebeprosazování a nutnosti používat ve svém životě slůvko ne, jak je dnes moderní. Vtáhne vás do děje, který je svižný a na konci překvapí nečekanou pointou. Je to rozhodně jedna z knížek, kterou není třeba "jen" přečíst, ale chci jí i vlastnit, tedy mít kdykoliv po ruce na čestném místě své knihovny.
Radka Třeštíková - Bábovky
Poslední z chlívku s názvem "recommend" je pro mě vlastně ještě nedočtená kniha od Radky Třeštíkové. "Bábovky" se skládají z myslím 12ti samostatných kapitol o jednotlivých hrdinkách, které se prolínají, ovšem v různých časových rovinách. Jak vygůglovaný popis titulu napovídá, řeší témata jako je nevěra, těhotenství, vztah matka-dcera, ale i třeba homosexualita atd. Ač mi zpočátku autorka připomínala jednu z tzv. supermatek, které mi moc sympatické nejsou (je o něco starší než já a má taky 2 prťata), ta knížka mě strhla a to nejen svou čtivostí a schopností vystihnout skutečné situace (kolik z nich jsem zažila!), tak i neuvěřitelnou promakaností, s jakou na sebe osudy hrdinek navazují. Klobouk dolů, Radko, to nejsou jen cancy nějaký maminy postující na Facebooku :-)
Nó, přečetla jsem toho víc, holky pěkně spinkají a hromady prádla pro mé večery, thanks god, taky nejsou nekonečný. Za zmínku stojí i Ceny od mého oblíbeného Ericha Segala (NE Stevena Segala!), autora románů Doktoři, Love Story atd., což je celkem objemná bichle, pro vás, co to skousnete.
Naopak nálepkou žádná sláva bych ocejchovala bestsellaře Coelha ("Nevěra") i Viewegha ("Biomanžel"). Kluci to podle mě už moc chrlí jak na běžícím pásu a z tvorby poslední doby jde dle mého oka až moc znát, že se tím (psaním) živí. Tím je samo nechci hanit, oba jsou celkem mí oblíbenci, ale umí to líp. Kdo ještě nezná, doporučuji třeba Veronika se rozhodla zemřít (Coelho), slabá, ale výstižná, super příběh a myšlenka.
Ufff, tak jsem na konci, vynechala jsem knížky povídek od ženských autorek (Obermannová, Nesvadbová, Urbaníková), coby fajn nenáročné čtení na záchod, když vám "TO" jde rychle :-) nebo když se ke čtení vracíte zřídka. Ještě se mi tu válí kniha o výchově dětí a o vztazích, obě rozečtené - ehm, podle toho taky mé vztahy dopadají a děti se chovají :-)
Co vy a knížky? Taky byste jimi nejraději zaplnili každičký kout v bytě jako já nebo vám slouží jen jako pevná podložka pod sklenku vína?
středa 13. července 2016
Mé pravdy o mateřství I.
...aneb co jsem za ty 2 roky a 2 porody zjistila a v čem se stále utvrzuji. Prosím, brát s nadhledem, nejde o žádný dogmata, jen o můj pohled :-)
1. Výčitky
Jasně, už se tolik netýkají počtu snědených čokoládových bonbonů za den/hodinu (čert je vem a co je horší, v mých útrobách dost často končí lentilky, kinder čokoládky, mikulášové a jiné zatraceně přeslazené patvary), ale vyčítám si neustále: Všechna dopoledne, kdy si tolik nehraju s holkama a vařím. Taky ta, kdy se jim věnuju, ale nevařím, takže obědváme zbytky ze včerejška. Všechna odpoledne, kdy jdeme ven a místo na hřiště táhnu holky na nákup. A taky ta, kdy jdeme do přírody, takže večer rabuju mrazák a rozpejkam starý pečivo. Večery, kdy místo odpočinku žehlím nebo vytírám. Večery, kdy odpočívám, takže úklid zbyde na další ráno. Rána, kdy uklízím bordel ze včerejšího večera.... Život je dost často prostě o kompromisech, jen mě mrzí, uplatňovat je na svých dětech. Uteče to jako voda a holky mě nebudou potřebovat. Už nebude jedna 20 minut řvát v jídelní židličce, protože zrovna kojím druhou a nemůžu jí sundat. Budu si pak vyčítat něco jinýho?
2. Vděčnost
Dokud jsou malé, milují nás za maličkosti a vůbec tak nějak umí dát nám svou náklonnost bezelstně najevo. Eliška: "Máma má nohy. Kjášný nohy".
Umí nás pochválit: "Máma gaží mimianč" (vaří pomeranč) aneb chvála mého kuchařského umění, když loupu ovoce ke sváče. Je prostě fajn vědět, že pro někoho jsem ta nej bez extra velkých zásluh (tedy krom toho, že jsem je porodila samozřejmě - až samy donosí a porodí dítě, pochopí, že záslužnější činnost snad neexistuje). Milujou nás bez výhrad a vůbec se nenaštvou, když jim nevypereme tepláky do fitka, neusteleme postel nebo zapomenem osladit kafe. To je super vědomí, ne?
3. Jde o hovno
Ne, že bych si libovala v sprostých slovech (jak se to vůbec řekne spisovně?), ale tohle je myšleno doslova. Jakmile jsem dořešila Elišky rituální loučení se s hovínkem v záchodu: "Papapá, hovínko, čau čau", už zas najíždím na první level přitahování kolínek k bříšku, masáže a máčení špinavých bodýček. Jo jo, život je koloběh a mateřská z podstatné části vlastně "o hovně". A až se vás partner po příchodu z práce někdy zeptá, co to máš hnědýho na tričku, rovnou se převlíkněte. Ujišťovat ho, že čokoládu, vážně nemá smysl :-)
4. Neverending story
Přiznávám, jsem unavená. Už je to však jiný, než moje postkocovinové půldne strávená hořekováním: Už nikdy nebudu... Tahle únava je stálá, pozvolná, otravná a vytrvalá, jak čerstvej beďar před důležitým rande. Chybí jí vidina nakrásně zklidněného žaludku a přikrmuje ji každodenní stereotyp. Paradoxně na ní dokažu zapomenout jen díky jejím strůjcům. To když Andulka začne ve vzácných chvilkách spokojené žvatlat a udělá "to s tou pusinkou". Nebo když zaslechnu Elku, jak při hře s panenkami reprodukuje náš rozhovor a zpívá naše písničky. Pak jsem si jistá, že ta únava, na rozdíl od vopice, stojí za to!
1. Výčitky
Jasně, už se tolik netýkají počtu snědených čokoládových bonbonů za den/hodinu (čert je vem a co je horší, v mých útrobách dost často končí lentilky, kinder čokoládky, mikulášové a jiné zatraceně přeslazené patvary), ale vyčítám si neustále: Všechna dopoledne, kdy si tolik nehraju s holkama a vařím. Taky ta, kdy se jim věnuju, ale nevařím, takže obědváme zbytky ze včerejška. Všechna odpoledne, kdy jdeme ven a místo na hřiště táhnu holky na nákup. A taky ta, kdy jdeme do přírody, takže večer rabuju mrazák a rozpejkam starý pečivo. Večery, kdy místo odpočinku žehlím nebo vytírám. Večery, kdy odpočívám, takže úklid zbyde na další ráno. Rána, kdy uklízím bordel ze včerejšího večera.... Život je dost často prostě o kompromisech, jen mě mrzí, uplatňovat je na svých dětech. Uteče to jako voda a holky mě nebudou potřebovat. Už nebude jedna 20 minut řvát v jídelní židličce, protože zrovna kojím druhou a nemůžu jí sundat. Budu si pak vyčítat něco jinýho?
2. Vděčnost
Dokud jsou malé, milují nás za maličkosti a vůbec tak nějak umí dát nám svou náklonnost bezelstně najevo. Eliška: "Máma má nohy. Kjášný nohy".
Umí nás pochválit: "Máma gaží mimianč" (vaří pomeranč) aneb chvála mého kuchařského umění, když loupu ovoce ke sváče. Je prostě fajn vědět, že pro někoho jsem ta nej bez extra velkých zásluh (tedy krom toho, že jsem je porodila samozřejmě - až samy donosí a porodí dítě, pochopí, že záslužnější činnost snad neexistuje). Milujou nás bez výhrad a vůbec se nenaštvou, když jim nevypereme tepláky do fitka, neusteleme postel nebo zapomenem osladit kafe. To je super vědomí, ne?
3. Jde o hovno
Ne, že bych si libovala v sprostých slovech (jak se to vůbec řekne spisovně?), ale tohle je myšleno doslova. Jakmile jsem dořešila Elišky rituální loučení se s hovínkem v záchodu: "Papapá, hovínko, čau čau", už zas najíždím na první level přitahování kolínek k bříšku, masáže a máčení špinavých bodýček. Jo jo, život je koloběh a mateřská z podstatné části vlastně "o hovně". A až se vás partner po příchodu z práce někdy zeptá, co to máš hnědýho na tričku, rovnou se převlíkněte. Ujišťovat ho, že čokoládu, vážně nemá smysl :-)
4. Neverending story
Přiznávám, jsem unavená. Už je to však jiný, než moje postkocovinové půldne strávená hořekováním: Už nikdy nebudu... Tahle únava je stálá, pozvolná, otravná a vytrvalá, jak čerstvej beďar před důležitým rande. Chybí jí vidina nakrásně zklidněného žaludku a přikrmuje ji každodenní stereotyp. Paradoxně na ní dokažu zapomenout jen díky jejím strůjcům. To když Andulka začne ve vzácných chvilkách spokojené žvatlat a udělá "to s tou pusinkou". Nebo když zaslechnu Elku, jak při hře s panenkami reprodukuje náš rozhovor a zpívá naše písničky. Pak jsem si jistá, že ta únava, na rozdíl od vopice, stojí za to!
čtvrtek 12. května 2016
Welcome back, honey!
Dlouho, fakt dlouho jsem přemýšlela, jestli se k tomu vrátit. Možná, že zbytečně moc, vždyť o nic nejde a dávno už mohlo vzniknout pár (jistě hodnotných :)) příspěvků. A tak nebudu čekat, až se má píšící a blogující prodleva naročí a dám vám opět nahlédnout, trochu sebestředně a vychloubačně, do svého maloměstského života.
Pohled na můj poslední loňský blogerský výkřik nekrátko po přestěhování mi hned přináší jedno varování a zároveň ponaučení. Nevím, čím to je, milé dámy, možná mé tělo volá na poplach a imunita se bouří, ale zatím každé mé těhotenství začalo angínou. Takže angína v červnu 2015, kdy jsem vzdávala hold letním radovánkám, rovná se druhá holčička v únoru 2016. Seznamte se s Aničkou :-)
Pohled na můj poslední loňský blogerský výkřik nekrátko po přestěhování mi hned přináší jedno varování a zároveň ponaučení. Nevím, čím to je, milé dámy, možná mé tělo volá na poplach a imunita se bouří, ale zatím každé mé těhotenství začalo angínou. Takže angína v červnu 2015, kdy jsem vzdávala hold letním radovánkám, rovná se druhá holčička v únoru 2016. Seznamte se s Aničkou :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)