Pečení pro pokročilé

Konec roku 2019 se nese ve stylu Bridget Jonesové. Oproti loňsku mám:

• 5 kilo navíc (4, když se zvážím za specifických předem daných podmínek)
• pořád žádný normální vztah
• vánoční svetr se sobem
• pár "přeřeknutí", kdy se mi podařilo někoho urazit
• ještě míň iluzí o tom, že se mi někdy podaří vést normání (nudný) život
• pořád ještě dost iluzí o tom, že někdy uslyšim tam tam ta dam, tam tam ta dam...
• sakra hodně iluzí o mužích typu Hugh Grant...:-(

A oproti Bridget si nedávam předsevzetí. Kila, svetr i iluze si klidně nechám, jsou horší věci (třeba komunisti, teroristi a další -isti).

Chtě něchtě jsem se dostala do věku, kdy mi přátelé a známí chtějí dohazovat své přátele a známé, takže jsem poměrně často konfrontována s větou "tomuhle rozvedenýmu by ses líbila". Asi bych si na tenhle způsob seznamování měla zvykat, nakonec juchající v klubu už těžko někoho okouzlim, vzhledem k 1. nedostatku klubů v okolí, 2. frekvenci mých návštěv i 3. výdrže mého juchání. 

Všechny tyhle věci tak nějak hrajou proti mně a nechávají skórovat "rozvedené pány" (mimochodem, ten název zní hrozně, a přestože to spíš v mým případě znamená, že si mě nikdo nechtěl dosud vzít, jsem ráda, že rozvedená zatim nejsem). Bohužel ale pořád taky nejsem ta správná utěšitelka zhrzených duší. Minulost je od toho, aby nás posouvala dál a než fňukat nad rozlitým mlíkem, radši z toho zbytku uklohním palačinky. I když opuštěná máma, pořád jsem duší holka, co se chce smát, popíjet a milovat se stejnou vervou a někdy možná ještě i o kousek víc než dřív, jako by to bylo naposled, vážného s vážnými následky už bylo dost. Smysl pro humor zůstal kupodivu i v té, která je údajně tak náladová a urážlivá (Já? Nikdy, nebavim!).

Jak se máš?

Protože bych nerada ustálila frekvenci svých příspěvků na to, abych vás s každým vítala do nového ročního období (pomalu to tak začínalo už vypadat), tak teď jen informativně o tom, co právě dělám, zažívám a řeším :-)

1. Nechápu - jak ten čas běží. Asi nejotřepanější klišé ever, ale jakoby to bylo včera, co jsem psala článek o loňských Vánocích. Tak abych se neopakovala, letos budou (doufám) v podobném duchu. Kdo by si chtěl připomenout, odkaz je zde: https://muzesetostativam.blogspot.com/2018/12/pre-christmas-time.html. 
Mimochodem, dneska si holky psaly Ježíškovi. Andulka (mladší) si po pár tradičních napučovacích scénách kolem obrázku nakreslila jako první dárek kalhotky. Přišlo mi to dojemný. Asi nechce dědit furt po ségře. Spoďáry jsou prostě základ. (Moje máma: "Ať máš hezký kalhotky, kdyby se něco stalo a museli tě odněkud vyprošťovat :-D)

2. Maskuju - únavu, otoky a pandí kruhy pod očima, špeky, mastný vlasy, blbou náladu, oloupaný nehty, zadrobený koberec i flekatý triko. Den ode dne větší challenge i pocit marnosti. Za poslední rok si připadám tak dospělá jako nikdy předtím. Je fajn pocit, že si můžu ve 2 ráno číst i sežrat z hladu v posteli suchej rohlík a vím komu zavolat, když se mi něco rozbije (divný je, že pořád ještě existují chlapi, kterým je divný, že doma nevlastním ani šroubovák..). Smutek pak přebije vztek na nespravedlnosti světa, únava nebo Persen. Radost mám z holek, vůně kávy, čerstvě nalakovanejch nehtů a super songu v autorádiu puštěnýho na plný pecky. Baví mě pozorovat děti jak zpívají anglicky, baletí či v něčem jiném - samozřejmě po mně - vynikají. Nebaví mi, když jsou stejně tak po mně protivný, náladový, drzý, sprostý a urážlivý. Tak nějak od přírody s tím neumím pracovat...

3. Myslím - v zásadě nejvíce na toho, kdo mě má kdesi. Odháním ty, co zas na myslí na mě a starají se. Návrat do pubertálních let asi. Nicméně učim se nechávat tyhle myšlenky stoicky plynout a nenechat se jimi ovládat tak jako dřív (volně přeloženo: už kvůli nikomu nebrečim a nechlastam 2 noci, nehubnu - což je celkem škoda, a i když jsem ještě pár mílí od toho nad něčím jen tak mávnout rukou, snažím se užít si aspoň toho momentálního relativního klidu, který mám :)) A využít ho produktivně, třeba k psaní, že ;-)