Proč jsem začala psát blog?

Píše se začátek roku 2015. Má zatím jediná dcerka Eliška sfoukla před nedávnem první svíčku na dortu a já jsem ukončila resp. byla ukončena z dalšího vztahu. O tom, že za pár týdnů začnu nový zatím nemám samozřejmě ani ponětí. Z typicky nestandartního způsobu rozchodu mám v hlavě milion otázek, které se standartně vynořují na světlo v době, kdy je venku tma a měla bych spát. Jedné noci se mi v mé konspiračními teoriemi zamořené hlavě objeví pár záblesků a nápadů, jak by se má šlamastyka dala vyjádřit jinak než slzami. Ještě v posteli beru do ruky sešit a tužku a zčerstva začnu zapisovat body, které mi napadají. Jsou to jenom sarkasmem podbarvené střípky ze života, přesto když za slabou hoďku dopíšu a zhasnu lampu, spokojeně usnu jako mé malé nemluvně. Idea sepisovat své myšlenky se mě drží i další dny, na procházce s kočárkem vymyslím úvodní text k blogu a zmrzlými prsty ho ťukám do mobilu.

Za pár dní je blog díky mému stále nadšenému neutuchajícímu úsilí a metody "pokus omyl" na světě. Nápady na články zpočátku přesahují mou kapacitu psaní, konečně mám kam směřovat své storky s batoletem i další zážitky běžného dne. S každým postem odložím část napětí osamělé mámy a naberu nový dech. Některá témata mi nabíhají sama, jindy mám prostě jen potřebu se vypsat, a tak tvořím článek za běhu a sama jsem zvědavá, kam se v závěru dostanu. Někdy píšu lehce a s vtipem, jindy mi při korektuře samovolně stékají slzy. Jednu věc ale mají všechny mé publikované texty společnou: dělají mi radost.

Po delší době mám něco fakt svýho, co mi přináší úlevu, baví mě a co mě překvapuje i pozitivní zpětnou vazbou od čtenářů.

Blog je má kámoška, psycholožka, důvěryhodný partner i mladší ségra, který bych mohla radit, jak na život a vztahy. Naštěstí ale mam jen bráchu, kterej tohle všechno ví mnohem líp než já.

A todlencto jsem já, neupravená nofilter, ale šťastná verze sebe samé jaro 2020

Přestože psaní občas na dlouhé měsíce přeruším, blog nikam nezmizí, neuteče ani se neurazí jako parťačka, se kterou přestanete chodit do fitka. Někdy, když si chci jen tak připomenout, jak mi v kterém období bylo, otevřu starý článek a vidím, že teď mi je líp. Jindy, když se zas řítím po horské dráze směrem dolů, napíšu něco a dopředu vím, že teď je sice zle, ale bude líp. Dodám si odvahu už jen tím, že to napíšu, černym na bílou a zpečetím tlačítkem "publikovat".

Díky psaní mám klid, sebejistotu a alespoň občas hlavu vyprázdněnou od nechtěných myšlenek. Můžu se přestat brát na chvíli vážně a bavit se svými přešlapy. A bavit jimi i ostatní. Hrát si na veselou holku, která si se všim poradí a z ničeho si těžkou hlavu nedělá. Na hrdinku, co pohne mrakodrapem a mužskou rasu registruje jen pro zábavu. Na femme fatale v podpatcích, která jen tak mimochodem vychovává 2 děti a splácí hypotéku. V každym článku můžu být čím chci, zatímco běžný život mě limituje tak, že mi začíná být obrazně kůže malá a mozek mi přemírou myšlenek vylézá ven ušima.

Zážitky bych mohla rozdávat, stejně tak jako razítka bubáků za průsery. Za ty dospělácký průsery, jedničkářka ve škole, propadlík v životě. Směju se, když bych měla plakat, protože už někdy jinak nemůžu. Mám strach, když bych měla být šťastná, protože bych si ten okamžik chtěla udržet navěky a dopředu vim, že je to nemožné.

Jednu jedinou věc ale vim, že nikdy nechci ztratit - ostrý paty a schopnost odrážet se ode dna. Jestli toto má být jediný poselství tohoto blogu pro ostatní - pominu-li benefity, který má to šušlení písmenek dohromady pro mě - budu v tom ráda pokračovat a budu vás rozveselovat, dojímat i prudit dál a dál a dál...

Doba uvolnění

Dala jsem si pauzu. Od psaní (viz posl. příspěvek 10.4.), od libovolného vycházení ven (jako všichni ostatní během jarních měsíců) a trochu nedobrovolně i od práce. Po více než roce jsem na pár měsíců jakoby zpátky na mateřské. Denně řeším, jaké jídlo po holkách vyhodim nedojedené poté, co jsem ho celé dopoledne vařila. Celý den vykazuji aktivitu, jejíž výsledky jsou neviditelné, zašlé v prachu domova a hromadách špinavého nádobí a prádla. Stala jsem se mistryní světa v sebelitování, kdy se většinu dne nimram v pocitech srovnatelných s pocity dlaždice na záchodcích na hlavním nádraží v Praze.

Do těch sebemrskačských nálad mi naskakují povely a hlášky mých vykutálených dcer. Naštěstí zatím ne školou povinných, takže jim dny vyplňuje pouze hra, na kterou bohužel kvůli mé otravné osobě nemají vůbec čas, protože po nich požaduji nesmyslné úkony jako je osobní hygiena, převlékání a úklid hraček. A taky sekýrování matky, která když pohrdne rolí prince, vyfásne služku: "A teď se musíš klanět, když nám chceš něco říct". A vázat culíky a copy, lakovat nehty a vonět, až mi z toho množství holčičích aktivit div nenaskáče vyrážka při pohledu na lahvičku s MÝM make-upem. Co naplat, naplácat si ho musím, denní stres korunovaný večerním relaxem na dně lahve vína se ve tváři podepsal, a tak přidám zdravíčko a jdu házet oslnivá prasátka ven k popelnicím s tříděným odpadem. Alias my social activity nr. 1 momentálně.

Správně, nr. 2 je nákup v potravinách s rouškou přes hubu umocněný faktem, že mám s sebou ještě 2 děti s rouškami přes hubu, takže je v krámu neumlčím ani tim zatraceným rohlíkem. Ale zas je bezpečně slyším i zpoza rohu 7. regálu v řadě, stejně tak jako všichni přítomní nakupující, i ti uvnitř vedlejší automyčky a hosté přilehlé restaurace Pho-Bo.

Zpětně moc lituji efektivně nevyužitého času. Nevyklizených skříněk, nevyrýsovaneho těla do plavek, nenapsané sbírky povídek, neumytých oken. Co vše jsem mohla stihnout místo čumění do blba, případně do telefonu, případně obojího, když se marně snažím vymyslet, co vtipného odpovím v Messengeru a nakonec odešlu všeříkající 👍. Palcová katastrofa, prý je to až srovnatelné s posláním do prdele, jenom slušnou formou, i když palec má od oněch míst celkem daleko, nesnažíte-li se, ale budiž. Posílání palců je mimochodem má sociální aktivita c. 3. 

A lajků, neolajkovat fotku dětí kamarádky či známé rovná se odsouzení k nulovemu lajku vašich dětí z její strany. Dobré mravy a slušnost se pěstují i na sociálních sítích. No, někdy. Hlavně nezabredavat do komentářů. Hlavně matky, ty se servou i o to, jakto že ta cuza na fotce s novorozencem ma na sobě jako make-up. Opovazlivost a ignorace potřeb mimiska. To jako minimálně. Já si zas makeup dávám i pod rousku. Hlavně u těch světlých oboustrannych je to ryze praktická záležitost. Rub a líc si po obtisknuti vlastní líce zaručeně nespletete. 

Vlastně jsem před koronou měla velkolepé plány. Splatit auto a sehnat konečně ten velký byt, kde se bude dát baletit a skákat grand ž té a neposlouchat v jednu v noci pračku ze sousedovo koupelny těsně pod mou ložnicí. Teď jsem šťastná, když se poránu netrefim řasenkou dovnitř napuchlého oka a boucham štěstím šampus, že mí bývalí jsou natolik při smyslech a posílají normálně alimenty (tady by so hodil ten palec, hoši, že). Ano, přehodnocování je důležitou součástí našich životů. Bohužel i bohudík. 

A takhle my se momentálně máme. Všechno je jiný, zmatený, zpomalený, ale přesto nic nestíhám, prokrastinující a vymlouvající se na vlastní důležitost, kterou si nechceme nechat odepřít a nechceme přiznat, že jde vlastně o hovno. Chceme zdraví, ale stěžujeme si na nudu, vládu, zaměstnavatele a ministerstvo školství, a když se nám na malý momentík objeví záblesk něčeho, co by se dalo přirovnat ke štěstí, shodíme ho s tím, že nám stejně ještě něco chybí. A to bych teď chtěla umět. Chytit toho kolibříka a udržet ho aspoň na chvíli v dlani. Pohladit ho a nasát z něj sílu na ty další dny, kdy se jistě něco posere. Už umim mávnout rukou nad malými katastrofami, ale ty větší ještě stále nedávám. Když ti život dá citrony, udělej z nich limonádu.

PS: Pořád ale, dokud máte někoho, kdo si od vás nechá klidně vynadat, když jste nešťastný a hroutí se vám svět a někoho, kdo vás vyvede z lesa, když si vyjdete s dětmi na motýly a zabloudíte, není zas tak zle. Medaili pro ně a trapný palec nahoru 🙂