Dala jsem si pauzu. Od psaní (viz posl. příspěvek 10.4.), od libovolného vycházení ven (jako všichni ostatní během jarních měsíců) a trochu nedobrovolně i od práce. Po více než roce jsem na pár měsíců jakoby zpátky na mateřské. Denně řeším, jaké jídlo po holkách vyhodim nedojedené poté, co jsem ho celé dopoledne vařila. Celý den vykazuji aktivitu, jejíž výsledky jsou neviditelné, zašlé v prachu domova a hromadách špinavého nádobí a prádla. Stala jsem se mistryní světa v sebelitování, kdy se většinu dne nimram v pocitech srovnatelných s pocity dlaždice na záchodcích na hlavním nádraží v Praze.
Do těch sebemrskačských nálad mi naskakují povely a hlášky mých vykutálených dcer. Naštěstí zatím ne školou povinných, takže jim dny vyplňuje pouze hra, na kterou bohužel kvůli mé otravné osobě nemají vůbec čas, protože po nich požaduji nesmyslné úkony jako je osobní hygiena, převlékání a úklid hraček. A taky sekýrování matky, která když pohrdne rolí prince, vyfásne služku: "A teď se musíš klanět, když nám chceš něco říct". A vázat culíky a copy, lakovat nehty a vonět, až mi z toho množství holčičích aktivit div nenaskáče vyrážka při pohledu na lahvičku s MÝM make-upem. Co naplat, naplácat si ho musím, denní stres korunovaný večerním relaxem na dně lahve vína se ve tváři podepsal, a tak přidám zdravíčko a jdu házet oslnivá prasátka ven k popelnicím s tříděným odpadem. Alias my social activity nr. 1 momentálně.
Správně, nr. 2 je nákup v potravinách s rouškou přes hubu umocněný faktem, že mám s sebou ještě 2 děti s rouškami přes hubu, takže je v krámu neumlčím ani tim zatraceným rohlíkem. Ale zas je bezpečně slyším i zpoza rohu 7. regálu v řadě, stejně tak jako všichni přítomní nakupující, i ti uvnitř vedlejší automyčky a hosté přilehlé restaurace Pho-Bo.
Zpětně moc lituji efektivně nevyužitého času. Nevyklizených skříněk, nevyrýsovaneho těla do plavek, nenapsané sbírky povídek, neumytých oken. Co vše jsem mohla stihnout místo čumění do blba, případně do telefonu, případně obojího, když se marně snažím vymyslet, co vtipného odpovím v Messengeru a nakonec odešlu všeříkající 👍. Palcová katastrofa, prý je to až srovnatelné s posláním do prdele, jenom slušnou formou, i když palec má od oněch míst celkem daleko, nesnažíte-li se, ale budiž. Posílání palců je mimochodem má sociální aktivita c. 3.
A lajků, neolajkovat fotku dětí kamarádky či známé rovná se odsouzení k nulovemu lajku vašich dětí z její strany. Dobré mravy a slušnost se pěstují i na sociálních sítích. No, někdy. Hlavně nezabredavat do komentářů. Hlavně matky, ty se servou i o to, jakto že ta cuza na fotce s novorozencem ma na sobě jako make-up. Opovazlivost a ignorace potřeb mimiska. To jako minimálně. Já si zas makeup dávám i pod rousku. Hlavně u těch světlých oboustrannych je to ryze praktická záležitost. Rub a líc si po obtisknuti vlastní líce zaručeně nespletete.
Vlastně jsem před koronou měla velkolepé plány. Splatit auto a sehnat konečně ten velký byt, kde se bude dát baletit a skákat grand ž té a neposlouchat v jednu v noci pračku ze sousedovo koupelny těsně pod mou ložnicí. Teď jsem šťastná, když se poránu netrefim řasenkou dovnitř napuchlého oka a boucham štěstím šampus, že mí bývalí jsou natolik při smyslech a posílají normálně alimenty (tady by so hodil ten palec, hoši, že). Ano, přehodnocování je důležitou součástí našich životů. Bohužel i bohudík.
A takhle my se momentálně máme. Všechno je jiný, zmatený, zpomalený, ale přesto nic nestíhám, prokrastinující a vymlouvající se na vlastní důležitost, kterou si nechceme nechat odepřít a nechceme přiznat, že jde vlastně o hovno. Chceme zdraví, ale stěžujeme si na nudu, vládu, zaměstnavatele a ministerstvo školství, a když se nám na malý momentík objeví záblesk něčeho, co by se dalo přirovnat ke štěstí, shodíme ho s tím, že nám stejně ještě něco chybí. A to bych teď chtěla umět. Chytit toho kolibříka a udržet ho aspoň na chvíli v dlani. Pohladit ho a nasát z něj sílu na ty další dny, kdy se jistě něco posere. Už umim mávnout rukou nad malými katastrofami, ale ty větší ještě stále nedávám. Když ti život dá citrony, udělej z nich limonádu.
PS: Pořád ale, dokud máte někoho, kdo si od vás nechá klidně vynadat, když jste nešťastný a hroutí se vám svět a někoho, kdo vás vyvede z lesa, když si vyjdete s dětmi na motýly a zabloudíte, není zas tak zle. Medaili pro ně a trapný palec nahoru 🙂
Žádné komentáře:
Okomentovat