Březen

Jaro je tu, i když jestli jste jako já naivně zahodili škrabku na auto (byla stejně prasklá) a vyprali a uskladnili kulichy, byli jste nespíš nemile překvapeni. Já osobně jaro vždy uvítam, posledních pár let už né z důvodu mých blížících se na narozenin - je mi zkrátka 30 něco a nevim, jak jsem k tomu dospěla, ale najednou mi čtyřicetiletí chlapi už nepřipadají jako úchylní senilové (nebo senilní úchylové, je to jedno), ale zkrátka tak akorát. Divný to svět.

Ale abych to zas nezakecala, miluju jaro, protože:

1) Mě s největší pravděpodobností postihne sezónní alergie projevující se slzením a pálením očí, a tak mám super výmluvu, proč se nelíčit. Jestli se na jaře ženy vyloupávají ze zimních kabátů do své přirozené krásy, já se vyloupnu do podoby angoráka. Asi si  místo květinové čelenky pořídím zaječí playboy ouška. Když Velikonoce, tak stylově. 

Náladová

Jsou dny, kdy máte pocit, že se vám nic nedaří. A pak jsou taky dny, kdy se ten plíživý pocit změní v ABSOLUTNÍ přesvědčení, že tomu tak je. Nespokojenost v sobě ventiluju ven a setkávám se pak vcelku oprávněně s nepochopením ze strany dětí. Jaktože TA máma, která je zvyklá, že zopakovat požadavek 8x je naprosto běžný standart, najednou vyletí jak raketa a smete s sebou nejenom lego ze stolu, ale i větší část vybavení a obvodové zdi našeho rádoby 2 plus kk. Jaktože máma, která je jinak splachovací a bezprostředně po hádce vytáhne z kredence Kinder čokoládku, najednou sedí na schodech a brečí. Děti nechápou a já s nimi. 

Jsou to hormony, postavení hvězd nebo jen konfrontace s tím, že ostatní se mají (nejspíš) líp? Že mi nikdo nerozumí, dostatečně mě nelituje nebo naopak nevyžádaně lituje, což je ještě horší? Do toho jako na potvoru venku prší, došel benzín a víno a já nemam zbla ani trochu nápad, o čem napsat tenhle článek, protože když není s kým (dospělým) mluvit, je tohle ta nejlepší náplast na duši. 

"Holka, ty se zoceluješ", řekl mi tuhle jeden známej, když jsem si v poklusu s úsměvem povzdechla, jak je organizačně náročný skloubit práci, školku, kroužky, děti a jejich tatínky. Zoceluju, jenže přijde chvíle, kdy i to brnění na mně praskne, a jak mi nevadí a nezajímá, co si kdo druhý myslí, najednou je ten free pocit uplně v riti. Najednou začnu řešit i to, jak se tvářil sousedův pes, když ochcával roh u vchodových dveří a pak mi nezbývá než si po sluníčkovsku začít v mysli vyvolávat okamžiky štěstí.