Že je s muži nutno komunikovat, a to nejen proto, že jsou bohužel nedílným prostředkem reprodukce mi došlo asi někdy v 11ti. V tuto pravěkou dobu jsem postoupila od psaníček a kýčovitých valentýnek (který jsem vždycky psala já, avšak nikdy nedostávala) po diakritiku postrádající tvrzení na dvouřádkovém displeji mobilního telefonu Siemens až po dnešek, kdy někdy upřímně půl hodiny přemítám, jestli poslat někomu pusinkujícího smajlíka není už náhodou moc emotivní.
První pozvání na rande proběhlo tehdy přes "pevnou" a dodnes dotyčnému gratuluji, že se trefil do doby, kdy jsem zrovna byla doma já, avšak nikoliv mí rodiče, vzhledem k faktu, že se můj otec-učitel vyskytoval v bytě prakticky ve stejný čas jako my, žáci a studenti.
Komunikace mezi opačnými pohlavími je pro mě stále velkou neznámou, přesto už jsem na pár zákonitostí přišla:
1. Když vás někdo nepozdraví, neznamená to, že se mu tajně líbíte a ostýchá se. Na stoprocent nemá zájem.
2. Když někdo nenapíše nebo dokonce neodpoví na zprávu, není v bezvědomí po autonehodě s rukama v sádře. Na stoprocent nemá zájem.
3. Když vám někdo napíše, že se chce s vámi vyspat, chce se vámi vyspat. O nic víc nemá zájem, ani když to proběhne 10x a vy získáte pocit, že se na vás kouká "jinak". Na stoprocent nekouká. A i když při tom vůbec nekouká a zavírá oči, taky to nic zvláštního neznamená. Věřte mi.
