Sebeúcta. Téma stokrát skloňovaný a propíraný, jak ponožky špinavý od antuky (to jsem sice nikdy neměla, znáte můj přístup ke sportu, ale dovedu si je představit). Občas mě až překvapí, jaký je rozdíl mezi tím, jak vnímáme my sami sebe a jak nás vnímají ostatní.
Vždycky jsem si třeba myslela, že jsem oplácaná. Jako malá jsem byla normální, nevychrtlé dítě. Zkrátka ani buřt, ani vyžle. Pamatuju si, jak jsme se někdy na prvním stupni (s paní učitelkou Rusovou) ve škole vážili a já měla 30 kilo. Pak byly ty hodně hubený holky, ty měly 27 a míň a tlustý, těch v tý době tolik nebylo, a ty měly přes 30. Výsledek? Záviděla jsem těm hubeným samozřejmě. A přestože jsem v tý době nepatřila k nejmenším a rozhodně jsem žádnou nadváhou netrpěla, měla jsem už tehdy pocit, že by to mohlo bejt lepší.
A ten pocit mam vlastně pořád. Od okamžiku, kdy jsem naposled vymáčkla pubertální akné (to období bylo rychle shrnuto vcelku dost hrozné) se sice dost věcí změnilo, jenže ne v mý hlavě. Pořád v ní totiž zůstává ta baculatá holka s ofinou, co se ráda učí, čte a ven moc nechodí.
V šoku jsem byla po shlédnutí videa z maturáku na nedávném srazu (bylo to asi před 3 lety, no říkam, nedávno). Všichni (i ty, co byly v té době tzv. při těle) najednou štíhlí, já hubená. A hezká, jako panenka. Tak proč jsem si sakra v tý době připadala furt jak debil?!
A proč se to táhne až do teď? Proč mám furt pocit, že mam na prdeli přilepenou křupku (což se mi v zápalu mateřství vážně jednou stalo), když na mě někdo zezadu zírá? Proč se otáčim, když mě zdraví cizí lidi v Lidlu, proč neumim přijmout kompliment, proč se pořád omlouvam, i když mam chuť toho druhého kopnout přímo do řitního otvoru? Proč pořád zohledňujeme city druhých a upozaďujeme (existuje vůbec takové sloveso??) ty své?
