Budu si tu psát chvíli deník, nevadí? Nakonec je to můj blog, tak co by.
30.07.2023
Dnešek byl velmi zajímavý den. Ráno jsem dostala definitivně kopačky. Jako obvykle jsem reagovala emotivně. Zase jsem řídila a přes slzy neviděla na cestu. Tristní a nezodpovědné.
Hodně jsem telefonovala a zapomněla dát do guláše klobásu. Masa bylo málo, hovězí je drahé a dcera ho ohodnotila slovy, slizké. Druhá dcera se zatvářila kysele, když jsem jí uviděla na kameře Whatsappu, tak jsem brečela dál. Vlastní děti mě nesnáší.
Světlý okamžik dne, bruslení mě baví a holky taky. Eli se domluvila s kámoškou, nařasila se mou maskarou a já měla kolem sebe zas ten svůj "girl power" kroužek. Miluju to. Smály se jak puberťačky a přitahovaly pozornost okolí.
Až po pěti okruzích kolem hřiště se vzpamatovaly mé chytré hodinky a zahlásily: "Výzva k pohybu odstraněna". A doteď to jako bylo co?
Pak začlo hned lejt, tak nebyla šance můj pohyb rozvíjet a zalezly jsme do stanu z akce z minulého týdne. Sedělo tam s námi pár mladých a já měla chvíli ten pocit, že mezi ně patřím. Dokonce jsem si chtěla říct o cígo, ale kdo ví, co se v dnešní době kouří, Petry asi ne. Tak jsem takticky mlčela.
Taky tam byl bosý pán, co vypadal jako paní, byl hodně hubený a prováděl nějaké cviky. Při klicích jsem si všimla, jak má rozpraskané paty. Můj zatracený smysl pro detail.
Holky ho chvíli natáčely, pak se posmívaly mně, vypily flašku Sodastreamu a nahlas krkaly. Najednou pršet přestalo. Je fajn nikam nechvátat, tak jsme se šly ještě projít za mého mohutného nabádání, ať nelezou do bláta, že mají obě nové látkové boty.
Vyfotila jsem si dům, kde budu jednou bydlet. Majitel to ještě neví. Roste tam strom obsypaný vlašáky. Pokud to ovšem nebyly švestky. Manžel je bude na podzim louskat a já napeču vanilkové rohlíčky pro celou rodinu na Vánoce. Taky to ještě neví. Ten manžel.
Kdybych nesnila, život by byl nudný. Můj neni.
31.07.2023
Řekla mi, a piš! - Ale vždyť já...- Deník vděčnosti, každý den! Oukej. Mám úžasné přátele. Dneska prakticky celej den brečim, spojení PMS a úplňku funguje spolehlivě. Po půl roce, krom mejch narozenin tedy, čistíš se, to je správně, a tak se napravuji kudy chodím.
Učim se nechat si pomoct. Nechat se poslat do prdele za "Já ti tu masáž zaplatim". Necejtit se pořád zavázaně a oplácet něco za něco. Oko za oko, zub za zub. Za nás byli indiáni, dnešní děti honí na táboře zombíky...:-)
Jedno vim, už nikdy neudělam. Neřeknu chlapovi, že nikoho nepotřebuju. Protože to tak neni. Někde hluboko vim, že ne. A to "hluboko" teď právě vylézá na povrch. Terapeutku mám taky zadarmo a je nejlepší. "Den, který může změnit tvůj život, začíná každé ráno", posílá mi zrovna afirmaci. A já vim, že dneska musim konečně usnout, abych zas ráno nebyla za zombíka já :-)
