Ahoj léto

Ahoj vespolek :) Léto je za dveřmi a s ním i aktuálně má tradiční letní angína (vítej penicilíne a zab ve mně vše zlé i dobré), alergie a sněhobílé nožky hojně prošpikované modrými žilkami. Tímto se veřejně kaju a omlouvám všem, co si mysleli a doufali, že v nohavicích skrývám něco jiného, haha :) Takže se po týdnu poflakování doma dostávám k blogu s rozhodnutím dostát svého rozhodnutí sem i nadále přispívat a oblažovat vás svými moudry i dlouze a těžce vydřenými zkušenostmi.

Dost se toho událo, s dcerkou jsme to vytáhly o "štok", což v překladu znamená stěhování o celé patro výš v totožném bytovém domě a miminko mi mezitím pomalu ale jistě vyrůstá v holčičku, která všechna mláďata v kočárcích oslovuje něžným "mimi". Zároveň se rapidně vylepšila i komunikace mezi náma dvěma (nebo námi dvěma/i?? Bůhvíproč mi tahle slovní spojení gramaticky pořád haprují :(). Dočkala jsem se od ní vlastního oslovení, přičemž "Kjití" rovná se mé křestní jméno, které ochotně opakuje na moji žádost: "Řekni mami, maminko."

U mě ten pokrok za těch pár měsíců již tak patrný není, snažím se chodit běhat, což v praxi znamená pár nadšených vyběhnutí během týdne následovaných několika týdenní pauzou způsobenou "blbými" okolnostmi - stěhování, moc práce, rýbička, antibiotička atp. Což vskutku nejsou hloupé výmluvy, vzhledem k faktu, že jsem se dokonce rozhodla si po ca 10 letech koupit nové sportovní botasky (či jak se to zkrátka dnes správně nadává botám na běhání). Nevím čím to je, že ačkoli nesamozvaný kazisvět, některé věci v mém podání mají životnost takřka neuvěřitelnou. To mi připomíná plánovanou a dosud neuskutečněnou návštěvu babičky, abychom jí oblažily novou zásobou citoslovců domácích zvířátek, předvedly nočník, lezení na stůl a pády hlavmo dolů a vůbec všechny ty naše společné denní obvyklosti. A taky abych jí se svou šikovností hned zničila otvírání u skříňky kuchyňské linky, přetrhla šňůrku u žaluzií a podobné tradičnosti. Brácha, připrav si vercajk :-)

Já, ty, on, ona, ono

Taky se vám to někdy stalo? Že jste tak urputně přemýšleli o tom, co si myslí, dělá a v co věří někdo jiný, až vám uniklo to, co si myslíte, děláte a v co věříte vy? Že samým soustředěním se na "líbím se mu?" přejdete to, jestli se vůbec líbí on vám? Nebo hledáním věčné odpovědi na nevděčné téma "je si jistý?" nezačnete zpochybňovat dilema "jsem si jistá?"?

Ani už nevím, kdy přesně u mě ten přechod nastal. Změna uvažování z první na třetí osobu u mě přinesla toto:

Hi dear!

Drazí! Tak jsem zpět a se mnou i mé ničím nepřerušené, přestože dočasně uzavřené myšlenkové pochody. Vcelku elegantně jsem se dostala přes poměrně náročné životní zkoušky a zkouším zas něco úplně nového, o čemž vás budu průběžně informovat.

Svůj první článek si vlastně tvořím v hlavě už delší dobu, přičemž úspěšně prokrastinuju a omlouvám sebe samu kouzelným slůvkem "až". Až dodělám práci, až se přestěhuju, až bude větší klid... A protože nehodlám čekat na to, až ten můj klid doopravdy nastane, protože pak už nebude o čem psát a hlavně taky proto, že si myslím, že to u mně nehrozí....pustím se do něj právě teď a napíšu ho tak, jak leží a běží, jen tak z patra, můžu, jo? :-)

Když si třeba vezmu události posledního roku, nemůžu se zbavit dojmu, jako bych byla pouhou figurkou v obřím Člověče, nezlob se. Coby zapřísáhlý ateista, věřící pouze sám v sebe a ve své kvality (HA HA!), vzdávám hold fousáčovi na pomyslném obláčku, co poněkud neobratně posunuje mou ztělesněnou figurkou směrem k domečku. Nejde mi do hlavy, proč jí opakovaně nechává vyhodit a nasazuje zpět na start. Proč si vším musí projít znovu a znovu? Proč má ta plastová atrapa pocit, že se probudila po roce na stejném místě, ve stejné situaci, ovšem s hlubokou rýhou na čele navíc?

Znám koloběh vody v přírodě. Jsme tady i my proto, abychom se poučeni svými chybami vypařili do oblak a pak zčerstva pokropili půdu novým přívalem zážitků? Jestli ano, budiž. V mém kropítku totiž hned tak voda nedojde :-) A budu opakovat staré známé chyby? Tramtadadá.... :-) Nechme se (všichni) překvapit ;-)

Už je ve vzduchu!

Dnešní článek začnu optimisticky, přestože ještě tak úplně netuším, o čem vlastně bude. V některých věcech prostě u mě nehledejte osnovy. Mám ráda spořádanost, ale také se často nechávám strhnout chvílí. Okamžikem. (A průser je na světě... Píšu ovšem jen do závorky, ať si hned nepokazím ten pozitivní vstup :-)).

Cítím totiž ve vzduchu předjaří. Navzdory netajícím hromádkám sněhu, co mi znemožňují normálně nastoupit do auta. Eliška to trefně komentuje slovy "báccc", já o něco peprněji "ku..a!". Nemám ráda ten tající marast nemilosrdně odhalující výkaly a všudypřítomný bordel. Ale miluji ten vzduch, první teplé paprsky a prosvětlená odpoledne. Dává mi naději, a to i přesto, že se všechno zdá být na prd. Dává mi těšení na "nevímcoalebudetokrásný". Zase jsem naivní a odhazuji rozum jak kloubouk do dáli. Přijde zas někdo a vytrestá mě?

A protože bude jaro, tak tůdle. V očekávání jen toho pěkného zašlapuji katastrofické scénáře přímo do toho rozbředlého bahýnka. Hodlám totiž řešit jen každoroční jarní nezbytosti. Hodlám totiž hřešit :-)

• Jako každý rok zjistím, že nemám co na sebe. A teď se tento problém navíc rozkošatil o další křivochcalku v rodině. Která ještě ke všemu roste, čímž je oproti mě ve výhodě. Holt se budu při jarních procházkách schovávat za stylové dítě a doufat, že mě při jejím šarmu nikdo nezaregistruje :-)

 
• Jako každý rok budu chtít (a pravděpodobně to i udělám) umýt okna. A jako každý rok se o týden později naseru při pohledu na pylem zažlucený parapet, rámy i skla. A navíc přitom ještě začnu pčíkat :-D

• A jako každý rok se dostanu do láskyvolající nálady. A pravděpodobně se i zamiluju. Protože i když jsem přece máma, pořád zůstávám holkou. Naivkou plácající na sebe barvičky a vůničky ve snaze se zalíbit. Štěbetalkou s kámoškami, která nepřestává řešit opačné pohlaví, přestože má dost starostí o to, zasytit jeden hladový zobáček. Cool pařmenkou, která přes milion tisíc stopadesát špatných zkušeností opakovaně míchá alkohol, aby následný den protrpěla s milion tisíci stopadesáti permoníky v hlavě. Čímž bych ráda vzkázala svým milým a známým bez závazků: Dítě vás fakt nezmění. Určitě vyčenžuje priority, některé věci odsune na čas na vedlejší kolej tak, abyste na ně mohli brzy ladně navázat. A pokud nebyly důležité, zapomenete na ně. Profiltruje vám přátele a donutí vás je nazývat "tetami a strejdami". Je zas donutí chápavě se usmívat a věřit tomu, že jim skutečně pozorně nasloucháte, i když přitom postopadesáté opakujete "Nelej na sebe ten čaj!". Odhalí ve vás skryté rezervy a naučí vás je efektivně využívat. A pokud nejste skrytý neurotik a biofanatik, naučí vás se ve správný čas vyprdnout na kdysi veledůležité detaily. Takže já tahám ze skříně loňskou větrovku a staré konversky, vpouštím do bytu trochu denního světla (což je momentálně technicky možné pouze skrz OTEVŘENÉ okno) a chvátám ven vstříc omamnému vánku a březnovým zážitkům :-)

3 věci, které bych ještě mohla stihnout do 30ti

Po shlédnutí dnešní epizody Sex and the City jsem opět příjemně pozitivně naladěná a (přiznávám se) i trochu rozdováděná ;-) Ono totiž i řešit vztahy může být někdy sranda. S trochou nadhledu a sebeironie se člověk docela pobaví. Já se takto bavím už skoro 30 let :-P

Vždycky jsem si třeba myslela, že se do třiceti zcela určitě stihnu vdát, a to stoprocentně ještě předtím než se mi narodí děti. Člověk míní, život mění, svatba a svatební noc už dnes nezaručuje přerod panny v ženu. Já se takto přerodila víc než dekádu před ostrou palbou, z níž vzešla Eliška, a za absenci sňatku denně děkuji anděli strážnému. Óká, jednodenní naparování se v princeznovském ohozu tedy škrtám (pánové, doufám, že se teď nahonem nikdo z vás nezblázní, máte totiž už jen ca 2,5 měsíce), ale pořád mám ještě pár týdnů čas něco darebného spáchat. Které jsou tedy ty 3 věci, co bych ještě stihnout mohla?

My dva a čas

Už delší dobu to mám v hlavě. Něco jsem o tom v poslední dobou četla a dnes a denně na to téma narážím. Je totiž neúprosné. Nikdy se nezastaví a i během psaní této úvahy se mi bez pardónu ukrajuje. Čas.

Neznám nic více relativního. Nebo mě alespoň v tuto chvíli, v tuto minutu, sekundu, sekundy, nic nenapadá. Tik tak, tik tak. Nalévám si mlíko do Cara. Tik. Přepínám televizi. Tak. Snažím se vměstat co nejvíce činností do jedné minuty a využít ho na maximum. Tik. Vím, že co nestihnu dnes, zdrží mě zítra. Tak. Přesně tak.

Pamatuji si na jednu z přednášek tzv. time managementu na VŠ. Přednášející, stará panna v nevýrazném kostýmku špinavé barvy, poukazuje na efektivní plánování času a rušivé faktory během dne, jimž musíme čelit. Rušivé elementy ve formě dětí, zvířat, manžela. Z celého výkladu mi ulpívá v paměti jediná věc: Pes, přibíhající k páníčkovi a lačnící po pohlazení coby užírač času. Vysvětlete mu, prosím, ať se dostaví mezi 15. a 16. hodinou v době pauzy. Ideálně ať předem ohlásí svoji audienci vaší sekretářce či nejlépe pošle upomínku v Outlooku.

Happy "Valentajn"

Ačkoli je tento u nás novodobý svátek importem, nevidím důvod, proč ho úplně ignorovat. Příležitostí opěvovat lásku, totiž podle mě není a nebude nikdy dost. A tak vám všem, milí čtenáři, posílám jednu fotku jako inspiraci, jak ho "nekomerčně" pojmout ;-)

Zkuste to taky tak vášnivě jako pan Medvídek a myslím, že už nebude potřeba nic dodávat ani podávat ;-)

PS: Oslavy Valentýna nevyhledávám ani nezavrhuji. My máme sice 1.máj, ale když můžem v období dušiček navlíkat děti do halloweenských kostýmů, tak proč se neobdarovat kytičkou v únorových  mrazech? Jakkoli ignorantsky a netýkavkovitě se tvářím, i mě by potěšila :-)

Pink sunglasses

Dnešní článek nebude vůbec veselý. Vím to dopředu. A tak upozorňuju.

Bude o jedné holce, úplně obyčejné slečně z úplně obyčejného města. Začal, jak už to bývá, úplně obyčejně. Plná nadějí úspěšně dostudovala a našla si práci. Celkem se jí vedlo a nic jí nescházelo. Až přišel on. Zpočátku plíživě, ale ona věděla, že jde o blesk z čistého nebe. Že to bude velký. Osud.

Uměl to s ní. I když říkala ne, dělávala pravý opak. Nemohla se od něj odtrhnout. Žila si dál po svém, přesto v skrytu duše čekala. Na své štěstí s ním.

January revision

Máme za sebou první měsíc slibného (nový rok bývá vždy slibný ;-)) roku 2015, tož rozhodla jsem se zrevidovat svůj "2015-to-do-list" , který jsem vykopla někdy před Vánoci. Pro ty z vás, kdo neměli tu čest se s ním obeznámit na mém FB profilu, přikládám níže (ostatní prosím přeskočte, ať vás má výmluvnost neunudí k smrti :-):

1) Pravidelně jíst. Neodbývat se a nesoukat do sebe Elišky piškoty po 23.h večer.
2) Usmívat se. Na Elišku, na sebe a na kohokoli, kdo o to bude stát. A v případě mých "bad days" to platí dvojnásob.
3) Udržovat kolem sebe pořádek. Nebo si aspoň zvyknout na nepořádek a nehrotit se z toho.
4) Chodit včas spát. Nedělat si zápisky ve 2:11 am a pak se ráno divit, že chce dítě v půl 8 snídat (po ca 11hod spánku v kuse)
5) Vyzkoušet nový sport. Že břišní tance nejsou sport? Pokusit se ho skloubit s péčí o dítě, příp. ho použít jako závaží/zátěž.
6) Donést konečně ty 4 igelitky s out-of-fashion-and-love věcma a botama na charitu. A děkovat tomu, že jsem na tom ještě tak, že můžu věnovat.
7) Sledovat aspoň občas zprávy. Což si nejsem jistá, jestli dam, protože pohled na týrané děti/ženy/důchodce nesnesu. Stejně tak na Milouše Zemanů.
8) Nenechat chcípnout všechny kytky v bytě. A nechat chcípnout všechny pavouky, resp. nedat jim šanci se u mě rozmnožovat.
9) Mýt auto častěji než když zaprší a vyhazovat z něj prázdné plastovky dřív než mi za zády vyroste Mount Everest.
10) Naučit Elišku smrkat. Kdo kdy zápasil přes týden s odsávačkou, pochopí.
11) Psát si, když mi bude smutno. A když bude veselo, ukládat si zážitky na harddisc v hlavě a ve správný okamžik si je umět přehrát.
12) Pořídit si špunty do uší. Nemuset poslouchat sousedův kuřácký chrchel v posteli.
13) Zajít na kultůru. Nezblbnout ze seriálů a jejich dopoledních repríz. Nenechat zblbnout dítě tancující na reklamy.
14) A jedno těžko realizovatelné přání - vzít Elišku (a sebe) v létě k moři. Ne že bych opovrhovala českou vlastí, ale sůl si do vany nenasypu (máme sprcháč).
15) Koupit si roční dálniční známku, abychom mohly často navštěvovat mojí maminku, kterou naše přítomnost obvykle potěší a skolí zároveň.
16) Neztrácet a nezapomínat klíče!!! Nenechávat v roztržitosti klíče v zámku a to ani v autě před barákem. Nebýt štamgastem v železářství Vojík.
17) Další těžko realizovatelná věc - nebýt roztržitá :-) Občas to může být i nebezpečný (viz klíče v zámku výše).
18) Pořídit si lepší sešit než notýsek o šířce kreditní karty a nepsat do něj věci ála Bridget Jones (přestože mi vyplňuje mé splíno-romantické-jásenatovyseru večery). Nejsem ani tlustá (zatím), bezdětná (už) ani mi není přes 30 (ještě chvíli).
19) Pravidelně up-datovat tento seznam, kdeže škrtat a dopisovat povoleno :-)
20) Umět věci odložit a vrátit se k nim později, když se dostanu do už-mě-nic-nenapadá fáze. Zhasnout a jen tak snít..

6x proč, na které byste možná rádi znali odpověď

Nebo možná Vás nebudou zajímat vůbec. Ale mě ano, rozhodla jsem se tedy sebezpytně odpovědět sama sobě.

Proč se občas "koukám tak divně"?

- Pominu-li svoji poměrně těžkou oční vadu, je to proto, že nevycházím z údivu. Hrozím se sebevědomí lidí jednoduchých, výmluvnosti těch, kteří vám svými slovy vymelou do mozku kráter o průměru obří dýně a přitom nevíte, co vám chtějí sdělit a mlčenlivostí těch, od nichž naopak očekáváte vysvětlení. Jako těžkej racionál stavím věci do souvislostí a jako zdrogovanej snílek poletuju na hranicích mezi dokonalostí a naprostou šíleností. Proto jsem někdy myšlenkami "out of this planet" a přede mnou se tyčí neprůstupná zeď. Ale kdo do ní narazíte, jsem ochotna podat pomocnou ruku :-)

Proč jsem stále více agresivní?

- Protože jsem slonice. Ohromná samice největšího suchozemského savce, která všemi možnými způsoby brání svoje mládě. Slonicí se člověk (žena) nerodí, slonicí se stává. A tak budu divoce mávat pomyslným chobotem a bez chvíle váhání jsem schopna v mžiku ušlapat každého nepřítele svými obřími (vel. 39) tlapami. Bez ohledu na to, zda se pokusí mému malému Dumbovi ublížit slovem či pěstmi.

Proč se neustále zabývám maličkostmi, když si stěžuji na nedostatek času?

- Možná moje vrozená psychická deformace, možná můj mozek musí reagovat denně na tolik podnětů, že už přestává rozlišovat, co je "high priority" a co ne. Každopádně na kraviny se najde včas vždycky a tak prostě místo abych prokrastinovala, dělám raděj 150 000 věcí najednou a ještě si do toho začnu psát blog. A při psaní se myšlenky prostě utřídit musí a následný proces, kdy je hotovo a konečně klikám na tlačítko "publikovat" je tak očistný, že ho mohu jen vřele doporučit :-)

Proč jsem si pořídila dítě?

- Tuhle jsem četla dost zajímavý článek. Nevím už přesně, o čem byl, nejspíš o neplodnosti, ale zmiňoval častý fenomén, a to ten, že si v dnešní době děti "pořizujeme". Stejně tak jako sušičku, televizi, horské kolo. Často po dlouhých úvahách o finanční situaci, kariéře a zvážení jiných možností. A mě prostě jednoho krásného dne přestalo bavit si něco jen pořizovat. Chtěla jsem mít. Mít a starat se. Nejen o sebe. Netěšilo mě rozhazovat peníze za hadry, boty a šminky. Ne, že bych to tedy přestala úplně dělat, nakonec i teď jsem (světe, div se!) pořád "jen" holka, ale neměla jsem z ničeho už takovou radost. Měla jsem trochu nacestováno, trochu odpracováno, něco dostudováno a dost odžito. A musím konstatovat, že Eliška mě posunula dál. Zrychlila mi krok i skok, dala mi nadhled i rozhled, připravila o prsa, ale také mi denně připravuje spoustu hezky nečekaných a nečekaně hezkých chvilek, které za to stojí. A už se těším, až trochu povyroste a budu zase nakupovat, cestovat a poznávat. Vlastně budeme - spolu :-)

Nedělní úvaha nad chlebem s máslem

Poslední dobou mám dost často pocit, že už mě nic nepřekvapí. Že jsem dospěla do fáze tuposti bez iluzí ignorujíc a tiše přijímajíc veškeré excentričnosti a nelogičnosti světa bez mrknutí oka. To bych ale nesměla žít mezi lidmi.

Nerada bych se tímto dovětkem katapultovala do řad jeskynních trosečníků bez nároku na společnost a radostí i strastí z ní vyplývající. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že si vše sami zbytečně komplikujeme. Tváříme se vesele, přestože nám je mizerně.  Píšeme si smajlíky, přestože sdělujeme s těžkým srdcem něco, co nás docela i bolí.

Připadá mi totiž, že s darem dorozumívání se řečí, přišly též komplikace velikosti uragánu, které vše hezké a povzbudivé, co se v našem životě odehrává, shrnuly do několika často nic neříkajících vět.
A když ty věty ještě ani nejsme schopni vyslovit, ale spojíme je v změti písmen na displeji moderního přístroje, přichází uragán ničivý. Které, ač psané v určitém emočním rozpoložení, si můžeme na rozdíl od běžné komunikace i desítky minut rozmýšlet.

Celkem o ničem...

S dnešním článkem bych si ráda dovolila takový jeden blogerský (nebo spíš "Tůmovský") luxus, a to, že bude o ničem. Prosím tedy všechny, komu případně CELÝ tento blog připadá být o ničem, aby se v zájmu zachování svého duševního zdraví nepokoušeli louskat tento vydatný text dál. Raději jsem upustila od původní idey deníkových záznamů, protože koho by bavilo číst můj myšlenkový maglajz denně (ani mě dost často nebaví, babrat se v duchu sama se sebou...).

Obvykle se tedy snažím držet jakéhosi tématu, a i když závěr bývá dost často překvapivý (a překvapivě poučný) i pro mě, doufám v jakousi dějovou linku. Nejčastěji mě právě ten námět popadne na základě nějaké příhody, setkání či selhání. Obvykle v ní hraji nějakou roli, často tragickou, neméně však i komickou. Přesně takovou, jak se i cítím.

Nebo mě napadne něco na procházce. "Venčení dítěte" totiž považuji zcela sobecky za něco jako společenský vrchol dne. Už jen to převlečení z pokydaných, poblinkaných a jinými skvrnami (jež je lepší neidentifikovat) zadělaných svršků rovná se malému svátku. A pak, vyjdete ven a váš svět smrštělý kolem utírání zadku, pusy, nosu, sahající od kuchyňské linky po přebalovák v ložnici, získá najednou nekonečné obzory. Na těch procházkách já zažívám svůj duševní relax. Na těch, jejichž cílem ovšem není nákupní seznam (hlavně nevynechat žádnou "akci"), nýbrž kamenitá cesta s kořeny, stromy, ticho a sem tam aktivní pejskař.

Přemýšlela jsem tedy, o čem napsat. A protože si potrpím na přehlednost (nechoďte ke mně ale na návštěvu, protože skutečná vizuální stránka věci se od ideálu poměrně liší), mělo to být v bodech. Něco, co mě nakopne v těch chvílích selhání, něco jako "list of happiness" nebo "15 things that make me happy". Problém tkvěl v tom, že mě nic nenapadlo.  Jeden, dva ubohé záchvěvy, jinak duto. Vysmejčíno. Fertig.

Nevadí, nechám tedy tento seznam věcí na svém seznamu budoucích článků. Další mou úchylkou poslední doby jsou totiž seznamy a to nejen ty, publikované tady na blogu či jinde. Mám je na lednici, v peněžence, diáři, mám je na srdci i v hlavě. Činí můj život spořádanější a přehlednější. Teoreticky. Rádoby. Prakticky totiž srážím svoji velkou kokurentku zmatenou lesní včelu přímým zásahem k zemi. Můj den nese se v neustálém očekávání pohrom. Když někdy náhodou ne, znervózním a aspoň něco trapnýho řeknu. Nebo napíšu sms. A ještě jí i pošlu. Klasika :-)

Takže námět na článek uložen na patřičném místě a v hlavě mi rotuje další téma. Všude hojně omílané. Pro mě však spanish village. Vztahy. Mám k němu tolik co říct, přesto si veřejně netroufám. Nejsem Carrie Bradshaw, abych ventilovala něco, v čem sama plavu. Neplavu, potápím se, ale nezáměrně. Bez kyslíkové bomby a přístrojů. Naštěstí mi pud sebezáchovy stále našeptává vyplavat a nadechnout se :-) Proto i vztahy putují na seznam čekatelů, šup tam s nimi.

Při pohledu na něj mi to dochází. Dokud totiž nezjistím "what makes me happy", nebudu plavat dlouhodobě na hladině. Nebudu-li to vědět já, nepozná to ani nikdo jiný. A nebude mě moct vylovit, protože se budu pořád sama táhnout ke dnu. Svými obavami, pochybnostmi, očekáváním katastrof. Do tý doby bude i článek o vztazích uložen k ledu. Protože koho by zajímaly názory staré škeble, žijící na dně ;-) ?

Sušenková (ne)výchova

Dnešní psaní bude o mateřství, výchově, ale také, abych hned na úvod neodradila ostatní čtenáře(-řky) z řad bezdětných a rozhodně o dětech netoužících, o hodnotách obecně.

Strašně ráda se dostávám do konfrontací s ostatními matkami. Těmi reálnými, z časového hlediska a hlediska zachování chladné hlavy a hladinky svého IQ, nevyhledávám na netu diskuze typu "co vařit, aby to šmakovalo manžovi i mimískům" :-) Baví mě pozorovat, jak co řeší, jak s dítětem komunikují, jak ho oblékají, krmí, sbírám inspiraci či se utvrzuji v tom, že nedělám snad všechno tak blbě (nebo to děláme blbě všechny, haha).

Tahle miniepizodka z bazénu mě ale donutila zamyslet se trochu hlouběji (pokud toho svým mateřstvím postiženým IQ ještě jsem schopná).

Abych aspoň trochu nahodila rámec všem "nezasvěceným": Jezdím s dcerkou na kurz plavání kojenců, jehož cílem je naučit batole nebát se vody, potopit se, příp. vyplavat ven, dojde-li k potopení nechtěnému... To vše formou hry, básniček a písniček ve skupince dalších několika odvážných a uvědomělých matek.

Shrnu-li to, jedná se o půlhodinové tajtrlíkování s miminy ve vodě, kterému předchází (i následuje) velký stres v podobě balení, oblékání a zase svlékání, přípravy a tahání svačin, pamlsků, vlhčených ubrousků, sprchování uřvaného dítěte, sprchování sebe, zatímco dítě řve, utírání vody, slz a v zimě všudypřítomných soplů. Přesto se toho všeho zúčastňuji docela s nadšením (a pevně věřím, že Eliška též).

 

Dnes jsem tedy při převlékání Elky do plavek vyslechla rozhovor maminky s asi 1,5-2 roky starým chlapečkem: "Ano, Honzíku, dostaneš sušenku, ale až pak, za odměnu" (slovo ODMĚNA vysloveno s důrazem). Zbystřila jsem tedy a silou vůle zatlačila křupky, připravené v pohotovosti, kamsi na dno své sportovní tašky. Honzík něco brblal, na což se mu dostalo odpovědi: "Sůša není sváča. To až za odměnu, až budeš hodný". Polil mě pot, nejen z důvodu přetopené místnosti, která se pomalu zaplňovala jak odchozími, tak příchozími maminkami.

U nás, totiž, nejen, že „sůša JE dost často svačina“, ale není výjimkou, aby byla i snídaně a někdy i (to už však proti mé vůli) večeře. To když se odpolední sůšová sváča plynule protáhne do večerních hodin a klasická večeře pak končí všude, jen ne na svém místě v žaludku mé dcerky.

V tu chvíli Elí usoudila, že jí narvávání do plavek nebaví a spustila řev. Když nepomohl dudlík („Ano, miminko má dudlík, Honzíku, ten ty už ven nenosíš“,), narvala jsem jí do chřtánu křupku, což se shledalo s úspěchem. Honzík dle očekávání polkl slinu a mě spásně napadlo, zeptat se supermatky, jak správně patří plenka do vody. Přešly jsme totiž na jinou značku = soft verze toho, že prostě měli v akci jiné než obvykle. Obrázky to mělo ze všech stran, suché zipy a nikde žádné označení „hinten“, jak na těch našich. Zkrátka prekérka.

Matka pohlédla na to, do čeho Elku soukám a povídá: „No já nevím, tyhle jednorázové, Ale zřejmě to máte dobře…“. A já zas vím, že jsem se zase sekla. Samozřejmě, že mohla používat pouze ty ekologické, moderní, pratelné plenky, které nezatěžují odpadem životní prostředí a nedráždí jemnou pokožku dítěte. Já tele!

Ostatně zajímalo by mě, zda Honzík nakonec svou sůšu dostal. Zda pochopil skutečný význam odměny a odnesl si své ponaučení do života. Zda jednou pobere to, že ne všechny věci si musí zasloužit, že spousta jich přijde jen tak, bez zásluh a spousta naopak ne, přestože děláme vše pro jejich dosažení. Třeba láska.

Eliška své křupky dostala. Přesně tolik, aby neřvala, ale ani o jednu navíc, aby jimi neházela všude kolem, když má dost.
Je mi totiž dost proti srsti být zcela důsledná k ní, když nedokážu být důsledná sama k sobě. Nebo vy si nikdy nedáte kus dortu místo večeře?

PS: Jen bych chtěla ještě dodat, že jsem ráda, že potkávám mnohem víc holek, co jsou spíš víc jako já než ta druhá. Co radši na dítě houknou než dlouze vysvětlují a prudí. Co se mnohem víc řídí intuicí než rozumem. Co pro samý cukr v sušenkách nezapomínají na svůj mozek. Co neberou smrtelně vážně ani sebe ani svou výchovu. That makes me happy :-)

Pohádka o poutníkovi a sebemrskačské panně

Kdo čtete můj blog pravidelně, asi vám neunikla malá prodleva. Potřebovala jsem totiž na pár dní uniknout všedním dnům maloměsta, sbalila jsem tedy dítě, sebe a asi milion "must-have" tretek do kompaktního balíčku svého Hyundaie a vydala se na pár dní obšťastňovat druhou půlku své rozvětvené rodiny do Plzně.

Kromě pár dní all inclusive full servisu (díky, mami), srandiček Zdeňka Izera (díky, brácho), jednoho fajn setkání asi po plus mínus 5745 dnech (díky, "ty-víš-kdo") a několika prvních samostatných krůčků mé úžasné dcerky (díky, Elinečko) se mi dostalo i poměrně zajímavého, i když krátkého karetního výkladu od jedné milé inteligentní paní.

Jak už jsem zde jednou naznačila, mně totiž na podobné radovánky docela užije. Věci mezi nebem a zemí, které nelze zcela pochopit mým rozkošatělým rozumem ve mně vyvolávají chvění, podobné tomu dětskému pocitu pod zářícím vánočním stromečkem. Věřím jim, i když ne zcela bezmezně a fanaticky. Neděsím se předpovědí typu nezvratného střetu s jedoucím vozidlem ani pádu ze štaflí (Což je mimochodem blbost, dokážete si MĚ (!!!) představit, jak lezu účelově na štafle? Až budu chtít natočit němou grostesku, tak možná ;-)). Nechci znát detailně svoji budoucnost, počet manželů, rozvodů, nádorů a datum své smrti... Citlivá kartářka se podobným zhovadilostem totiž vyhývá obloukem. Je totiž víc psycholožka než vědma. Netahá z vás rozumy, ale pozoruje.

Abych ale moc neodbočovala (a nedělala ze sebe chytrou ;-)), tenhleten můj páteční výklad byl jiný. Neprvoplánový, v jiné situaci (kterou zde nehodlám rozebírat) a dost narychlo, takže jsem si ho skládala v hlavě jako kostky ještě během následujícího víkendu. Založen na pouhých 3 kartách.

Kartě poutníka, kašpárka na cestě, který přechází hory doly, jde si za (ne)jistým cílem a zažívá věci, co postupně vyplňují jeho dny a tvoří to, čemu my na konci cesty říkáme "život". Ta cesta prý představuje otázku, na níž hledám odpověď. Tu přináší strašidelný obrázek "sebemrskače", v tomto pojetí ženy oblažující své nahé tělo ranami důtek. Ač to vyvolává negativní emoce a mně osobně i mrazení v zádech, celé to dává smysl.

Za svou cestu si zodpovídáme my sami. Kdo neví, jak dál, musí nejdřív přemýšlet sám o sobě. Nelze naskočit do rozjetého vlaku někoho druhého, resp. lze, ale nedělá to dobrotu.

Spíš než princ na bílém koni nás ke štěstí dovede černokněžník, který zavře na čas pannu ve věži. Nechá ji dostatek času k přemýšlení, který ona šikovně zužitkuje k nalezení sebe samotné. Využije nucený "time-out" pozitivním způsobem. A když pak dorazí její vytoužený princ, je připravená žít "šťastně až do smrti" po jeho boku.

Chcete vědět, jaká karta byla má poslední? No přeci král :-)

Just a perfect day...

Přemýšlela jsem dneska, jak by asi měl vypadat můj perfektní všední den. Nic světoborného, prostě úplně běžný den jedné obyčejné mámy na MD. Takže pozor, klapka a začínáme...:-)

9:00 Pomalu se probouzím a jedním okem sleduji, kterak si dcerka ohřívá v mikrovlnce mlíko a sama se nakrmí... Dobře, tak reálně. Probudím se ca o 5 minut dřív než ona dorůžova vyspalá a zatímco se malá sama zabaví na nočníku, připravím snídani. V klidu si vypiju kafe a přitom zkouknu, co je nového na síti. O chvíli později už jsme (obě!!!) převlečené z pyžama. Elí si v klidu hraje s hračkami a vůbec ji nezajímá, co jiného by mohla roztahat po bytě. Nevytahává skleněné přesnídávky z krabice a nemrská jimi kolem sebe. Nerozsype uchošťoury a netrhá z nich vatu. Já mezitím zkouknu, co je třeba doma uklidit či udělat a zjistím, že je vše hotovo. Přistanu na gauči s kopyty pěkně hore a pouštím si film - romantickou komedii. Eliška je roztomilá a žvatlá při hraní "máma, máma". Život je fajn :-)

V poledne jedeme na oběd do restaurace. Ne, tak ne... Oběd nám připravil manžel den předem. Prý "aby ses mohla věnovat malý, lásko". Výborně si pochutnáme. Eliška jí sama, lžící. Po jídle není třeba ji celou převlíkat, vysávat ani utírat nic v okruhu 2m od jídelního stolu.

Pak se tedy jdu "věnovat malý". Ve skříni si vyberu vhodný outfit podle počasí a nálady, který tam již samozřejmě visí vypraný a vyžehlený. Zkontroluji make-up, který je od rána stále dokonalý. Jdeme ven na procházku. Nemusím se ničím stresovat, doma je vše hotovo a partner se o nás postará.

Večer mi po příchodu z práce dá pusu a pochválí mě, jak mi to dnes sekne. Vím, že to poví pokaždé, ale stejně jsem potěšená. Později, když všichni usnou a já mám chvilku pro sebe, naliju si sklenku vína a otevřu si svůj blog. Nadpis zní "Můj perfektní den" a tak se zkouším na chvilku jen tak zasnít, jaké by to bylo, kdyby.... Za chvíli už se vidím v sexy bikinách kdesi daleko na pláži, daleko od svého partnera i od dcery, po boku mladíka s postavou antického boha... (???!!!)

Něco vám to připomíná? Mně ano. Dokonalost totiž nudí, stává se pro nás samozřejmostí, začne nám být dříve či později málo. Plodí nespokojenost, touhu po "něčem víc". 

Kdo zažívá fofr a jobovky se na něj valí z každé strany jako lavina, sní o klidu a známé náruči. Vzrušení a adrenalin zas vyhledává ten, jehož dny plynou jak život v seniorhausu.

Všechno je relativní. Nepořádek v malém bytě může být fajn, protože je v MÉM bytě. Prázdná nádrž může být ok, protože to znamená, že MÁM auto. Dítě zlobí, což je úžasné, protože to znamená, že mé dítě je ZDRAVÉ. Nemoci jít brzy spát kvůli práci je potěšující, protože to znamená, že mě POTŘEBUJÍ. Zraněné city se stanou snesitelnějšími, protože to znamená, že jsme měli možnost něco pěkného PROŽÍT.

Uvědomit si tohle všechno nám pomůže každý den přiblížit k tomu s přívlastkem "perfect" :-) Naučit se milovat zmatek a vnést do něj trochu toho klidu. Vážit si svého klidu a sem tam ho zlehka opepřit.  Myslet na to fajn, co máme a nebrat to jako samozřejmost. Protože někdy stačí jen to, aby zafoukal silnější vítr....

Wishes review

Trpím absolutně dětinskou, nevysvětlitelnou a úchylnou diagnózou ulítávání na horoskopech. A protože je právě začátek roku, hemží se to těmi nejspolehlivějšími a nejpřesnějšími předpověďmi kam se podívám (i nepodívám, snad na mě nebafne ze záchodové mísy :-)).Nicméně o tom vlastně dnešní článek nebude.


Někde jsem se totiž u svého znamení dočetla (býk - pozn. autora), že první polovina roku bude zaslíbena mým přáním a vůbec úvahami nad nimi. Což mimochodem u předpovědi není nic fatálního a víceméně  každý ať už býk či ryba vám potvrdí, že to na něj sedí. Všichni si přeci něco přejeme a novoroční předsevzetí tomu ještě dobře nahrávají na smeč.


Já jsem se ale zamyslela nad přáními jako takovými. Chcete vědět, proč?


Ony se totiž, myslíme-li na ně intenzivně, doopravdy plní. Mám to vyzkoušeno a počet ca 3 případů tzv. "velkých" splněných přání mě utvrzuje ve víře.

• Plní se, bez ohledu na své důsledky.
• Plní se TAK, jak je chceme.
• Plní se, aby vás později zadusily svou ničivou silou.
• Plní se, přestože už uběhlo pár týdnů a my už, v téhle uspěchané době, toužíme po něčem jiném.
• Plní se a přináší nám nejen radosti, ale i starosti, protože na světě je to prostě zařízeno tak, že nic není černobílé.

Asi pochopíte, proč zde typicky nedočkavě nepodstoupím svůj "coming out" a neprozradím, co je v mé mysli momentálně uloženo ve složce "přeji si". Jednak jsou mé představy teprve ve stavu "processing" a o jejich konkrétním zachycení živě polemizuji se svým podvědomím, jednak bych to nerada pokazila. Uspěchala a přála si něco, co JE dle mého soudu v dané situaci nejvhodnější bez ohledu na mé skutečné přesvědčení. Uspěchala a chtěla všechno hned teď. Nebo nejlíp už včera.


(K tomuto tématu mě napadá taková malá odlehčující vsuvka :-) Jak nás, rodiče, nejvíc štvou na našich dětech naše VLASTNÍ blbé vlastnosti, fungující jak nemilosrdné zrcadlo pomsty ;-) Eliška je totiž úžasné dítě. Chytré, bystré, vyčůrané. Ale navlíknout kroužek na kužel? Strčit cosi kamsi? Vlastně ani nevím, jestli by jí to šlo. Musela by to totiž zkusit víc než jednou a vztekle s tím netřísknout do dáli s otazníkem v očích: "Co mi to ty, prdlá mámo, vůbec cpeš?" :-))


Vyslovit skutečné přání by nemělo být pouhým zvoláním do větru. Měli bychom v něj věřit a podepřít ho svým přesvědčením, aby stálo pevně a nic ho neodválo. Nejistota ho totiž ohrožuje. Podkopává mu nohy a nechá ho nenaplněné odplazit pryč, přestože už bylo na dosah.


A to my přeci nechceme. Nebo snad někdy raději ano???

Welcome drink

A je to tu! Rozhodla jsem se podlehnout své potřebě sebereflexe a vydat se napospas čtenářům blogosféry. Možná je to přemírou času (I když, může si takový luxus svobodná matka vůbec dovolit? Má odpověď zní, může. Je osvobozující vyhnout se občas (často!) očistě svého obydlí, šatníku či zevnějšku a vrhnout se na očistu duševní.), přemírou zážitků, poznání či snahou prostě jen něco sdělit. To mé "něco" bude zřejmě zcela netematické, chaotické a subjektivní, ale těším se na to. Třeba je to zrovna to, co vnese do mých zmatených a někdy trochu (hodně!) neuroticky vyhrocených dní stabilitu. Dodá mi nadhled a potlačí nutkavou touhu vytáčet v mobilu čísla těch, co jsou ještě ochotní mé lapálie pobírat. A kdo ví, třeba si najde své příznivce mezi těmi, co řeší něco podobného... a nemají komu psát ani volat ;-)

A ostatní? Snad jen je nalákat na to, že tragikomedie jsou stále ještě celkem v kurzu a ve spojení s nevinnou škodolibostí nad osudy druhých spíše potěší než urazí :-)

Takže welcome všichni, těším se na vaše komentáře a postřehy, které se budu snažit po zásluze odměnit dalšími výplody mé přebujelé fantazie, ovšem notně inspirovanými mým day-to-day businessem :-)

Co na tomhle blogu (ne)najdete:

• Trefné glosy popisující aktuální politické/kulturní/sportovní dění. Zřejmě jsem povrchní a bez přehledu, ale těchto pár vět "from tajm tu tajm" si sobecky rezervuji pouze pro své úvahy o ničem a o všem. Koho to popouzí, radím urychleně najet myší na tlačítko křížek vpravo nahoře a těchto canců se zbavit :-)

• Tématické fotky (alespoň prozatím a ve větším než malém množství). Pokud ovšem nestojíte o rádoby selfie s vykulenýma očima, umaštěným ksichtem a půlkou hlavičky mé dcery nebo fotky mých kolen z mobilu, kdy jsem omylem (po stopadesáté a zcela nepoučitelně) zmáčkla foťák. Nicméně až bude nejhůř (jakože nikomu do smíchu), don´t worry, mám je v záloze :-)

• Fotky dokumentující mé denní outfity (triko a tepláky/legíny, případně společensky nositelná alternativa na ven s džínami a svetrem, vše flekaté od Eliščiny pusinky); snídaně/obědy/večeře (odmítám stylově naaranžovat rohlík s paštikou z Lidlu a děsit jí gurmány... Mimochodem ale, tu paštiku vyzkoušejte. Je vynikající. Najdete jí v chlazeném úseku ;-)); případně mé nákupy, které ukázkově reflektují průvan provětrávající již delší dobu mou peněženku.

• Oslňující grafiku, což úzce souvisí s mojí negramotností, ignorací a momentální touhou jen psát a psát a tím dopřát svému přeplněnému mozku klidný spánek. Do budoucna se ale, pokud s tím dřív neseknu, pokusím to postupně nějak vytunit :-)

• Jinak nevím, možná toho bude více, co zde budete hledat a marně, tak se předem omlouvám a jsem nakloněna všem připomínkám i dobře míněným radám ;-)