Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


čtvrtek 12. února 2015

Happy "Valentajn"

Ačkoli je tento u nás novodobý svátek importem, nevidím důvod, proč ho úplně ignorovat. Příležitostí opěvovat lásku, totiž podle mě není a nebude nikdy dost. A tak vám všem, milí čtenáři, posílám jednu fotku jako inspiraci, jak ho "nekomerčně" pojmout ;-)


Zkuste to taky tak vášnivě jako pan Medvídek a myslím, že už nebude potřeba nic dodávat ani podávat ;-)

PS: Oslavy Valentýna nevyhledávám ani nezavrhuji. My máme sice 1.máj, ale když můžem v období dušiček navlíkat děti do halloweenských kostýmů, tak proč se neobdarovat kytičkou v únorových  mrazech? Jakkoli ignorantsky a netýkavkovitě se tvářím, i mě by potěšila :-)
Vystavil v
Štítky: , ,

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)