Back doors into a new life

Dělám to pořád. Nevim proč, jestli nutkání nebo nějaká patologická posedlost v chování, ale pokud to tak nemam, bývám silně nervózní. Mít náhradní řešení a plán je něco, bez čeho si svuj život už ani neumím představit. Sice možná na někoho působím silně neorganizovaně, ale opak je pravdou. Zadní vrátka se tomu taky říká.

Co když mě vyhodí z práce? Ještě předtím chci získat novou. Opustí mě chlap? V kapse mam hned 4 další potenciály. Budu se muset (nebo chtít) odstěhovat? Můj starý byt tu na mě čeká. Nepovede se mi uvařit oběd? Zásob mam na další 2 koronavirové vlny.

Jen málokdy se stane, že mi opravdu něco dojde. Dost často mi ale dochází trpělivost. Kdybych si tuhle vlastnost mohla tak nasyslit do zásoby, spoustu lidem (a mně taktéž) by se výrazně ulevilo. Co se stane s Kristýnou, když nemá něco hned, je lepší nepoznat.

Otázkou ale zůstává, proč to tak musí bejt. Opravdu se tak moc bojim samoty, hladu a skutečnosti, že skončím někde bezprizorní pod mostem? Potřebuju mít jistotu tam, kde jistýho nic není? Zachrání mě vůbec někdy narvaná lékárnička a banda chlapů, kteří jsou ready přiskočit a poskytnout objetí?

Neni to málo? Neni lepší vsadit na jednu kartu a věřit celou duší tomu, že to dobře dopadne? A můžu já ve svý situaci ještě vůbec sázet?

Tyhle a další věci se mi honí v hlavě, když přemejšlim o tom, co bych jednou vážně chtěla dělat. Kde bych chtěla žít. A s kým.

Když nevíš, co máš udělat, nedělej nic. Přesně to tedy dělám. A hýčkám si svá zadní vrátka, abych se jich v ten pravý čas mohla slavnostně zbavit ;-)

Womenzone

Moje holky. Ještě nedávno plešatý miminka, teď zlobidla s vlastním názorem a taky parťačky, který mě umí rozčílit, rozesmát, ale i podržet. Taky pochválit, "Mami, ty se teda oblíkáš stylově, když jdeš do práce." Malá módní policie, která na mně nenechá nit suchou.

Taky jsou dost podezíravé: "Proč máš na sobě to tričko po XY?" "Ty ses spletla?" "Nebo ho máš furt ráda?", cení na mě starší a zkušená Eli své absentující přední zuby.

Slečny, které ví, že na dvou židlích se sedět nedá a které si nechají se zájmem vysvětlit, co to znamená tahat někoho za nos.

Moje zrcadla, mentorky i nejlepší kamarádky. Mé dva důvody, proč vždy vstanu, i když je mi mizerně, pod psa a jsem po vopici.

Má téměř permanentní společnost, díky které ale zůstávám přesto sama. Tři brejlatý prdelatý plavovlásky, víly ošlehaný životem, co si dají k večeři bonbóny a zapijí to Birellem. Sesterstvo neohrožených, který jásá v přítomnosti opačnýho pohlaví, ale je si plně vědomo toho, že slabé kusy zkrátka odpadnou.

Moje sladké komplikace a zdroje stoprocentně uvěřitelných výmluv. V jejich přítomnosti věta "Nemám čas na kafe, sorry jako" dává hned jiný rozměr a smysl. Pochopí ho i hluchoněmej. A dokonce i úplně blbej.

Stará páka dobře páčí

Pětatřicet pomyslných svíček zhasnuto a pokud si dobře vzpomínám, slibovala jsem článek reflektující mojí náladu kolem toho.

Je mi 35 a nevím, jaké je moje nejoblíbenější jídlo. Tak triviální otázka, na kterou vám odpoví i 2leté dítě. Já prostě nevim. Umim si vybrat z menu, umim si zvolit z nabídky 2 jídel v kantýně, ale co je nej a co bych chtěla jíst jako poslední v den své smrti netuším.

Nikdy jsem nestála na lyžích. Holka z Aše, kde kopec rozhodně není sprosté slovo nikdy neobula na nohy přezkáče. Na lyžařské výcviky jsem coby velmi společenská osoba ale vždycky moc ráda jezdila a užívala si s radostí ten pocit, kdy zapíchnete běžky spolu s hůlkami do haldy sněhu před hospodou. "Sláva, ukradli mi lýže!"

Nikdy jsem se nevdávala. Jednou jsem byla zasnoubená. Hrozně, hrozně dávno. Chtěla bych strašně říct že už ne, ale pořád na tu lásku se svatbou věřim. Sice opatrně a trochu nedůvěřivě, asi jako děti na prvním stupni základky, když jim spolužáci tvrdí, že neexistuje Ježíšek a oni váhají, zda si nechat ukrást své sny, ale věřím.