Strašně ráda se dostávám do konfrontací s ostatními matkami. Těmi reálnými, z časového hlediska a hlediska zachování chladné hlavy a hladinky svého IQ, nevyhledávám na netu diskuze typu "co vařit, aby to šmakovalo manžovi i mimískům" :-) Baví mě pozorovat, jak co řeší, jak s dítětem komunikují, jak ho oblékají, krmí, sbírám inspiraci či se utvrzuji v tom, že nedělám snad všechno tak blbě (nebo to děláme blbě všechny, haha).
Tahle miniepizodka z bazénu mě ale donutila zamyslet se trochu hlouběji (pokud toho svým mateřstvím postiženým IQ ještě jsem schopná).
Abych aspoň trochu nahodila rámec všem "nezasvěceným": Jezdím s dcerkou na kurz plavání kojenců, jehož cílem je naučit batole nebát se vody, potopit se, příp. vyplavat ven, dojde-li k potopení nechtěnému... To vše formou hry, básniček a písniček ve skupince dalších několika odvážných a uvědomělých matek.
Shrnu-li to, jedná se o půlhodinové tajtrlíkování s miminy ve vodě, kterému předchází (i následuje) velký stres v podobě balení, oblékání a zase svlékání, přípravy a tahání svačin, pamlsků, vlhčených ubrousků, sprchování uřvaného dítěte, sprchování sebe, zatímco dítě řve, utírání vody, slz a v zimě všudypřítomných soplů. Přesto se toho všeho zúčastňuji docela s nadšením (a pevně věřím, že Eliška též).
Dnes jsem tedy při převlékání Elky do plavek vyslechla rozhovor maminky s asi 1,5-2 roky starým chlapečkem: "Ano, Honzíku, dostaneš sušenku, ale až pak, za odměnu" (slovo ODMĚNA vysloveno s důrazem). Zbystřila jsem tedy a silou vůle zatlačila křupky, připravené v pohotovosti, kamsi na dno své sportovní tašky. Honzík něco brblal, na což se mu dostalo odpovědi: "Sůša není sváča. To až za odměnu, až budeš hodný". Polil mě pot, nejen z důvodu přetopené místnosti, která se pomalu zaplňovala jak odchozími, tak příchozími maminkami.
U nás, totiž, nejen, že „sůša JE dost často svačina“, ale není výjimkou, aby byla i snídaně a někdy i (to už však proti mé vůli) večeře. To když se odpolední sůšová sváča plynule protáhne do večerních hodin a klasická večeře pak končí všude, jen ne na svém místě v žaludku mé dcerky.
V tu chvíli Elí usoudila, že jí narvávání do plavek nebaví a spustila řev. Když nepomohl dudlík („Ano, miminko má dudlík, Honzíku, ten ty už ven nenosíš“,), narvala jsem jí do chřtánu křupku, což se shledalo s úspěchem. Honzík dle očekávání polkl slinu a mě spásně napadlo, zeptat se supermatky, jak správně patří plenka do vody. Přešly jsme totiž na jinou značku = soft verze toho, že prostě měli v akci jiné než obvykle. Obrázky to mělo ze všech stran, suché zipy a nikde žádné označení „hinten“, jak na těch našich. Zkrátka prekérka.
Matka pohlédla na to, do čeho Elku soukám a povídá: „No já nevím, tyhle jednorázové, Ale zřejmě to máte dobře…“. A já zas vím, že jsem se zase sekla. Samozřejmě, že mohla používat pouze ty ekologické, moderní, pratelné plenky, které nezatěžují odpadem životní prostředí a nedráždí jemnou pokožku dítěte. Já tele!
Ostatně zajímalo by mě, zda Honzík nakonec svou sůšu dostal. Zda pochopil skutečný význam odměny a odnesl si své ponaučení do života. Zda jednou pobere to, že ne všechny věci si musí zasloužit, že spousta jich přijde jen tak, bez zásluh a spousta naopak ne, přestože děláme vše pro jejich dosažení. Třeba láska.
Eliška své křupky dostala. Přesně tolik, aby neřvala, ale ani o jednu navíc, aby jimi neházela všude kolem, když má dost.
Je mi totiž dost proti srsti být zcela důsledná k ní, když nedokážu být důsledná sama k sobě. Nebo vy si nikdy nedáte kus dortu místo večeře?
PS: Jen bych chtěla ještě dodat, že jsem ráda, že potkávám mnohem víc holek, co jsou spíš víc jako já než ta druhá. Co radši na dítě houknou než dlouze vysvětlují a prudí. Co se mnohem víc řídí intuicí než rozumem. Co pro samý cukr v sušenkách nezapomínají na svůj mozek. Co neberou smrtelně vážně ani sebe ani svou výchovu. That makes me happy :-)
Kus dortu si místo večeře nedám, ale pytlík chipsů, to joo :) Příběh ale úžasný!
OdpovědětVymazat