Přemýšlela jsem dneska, jak by asi měl vypadat můj perfektní všední den. Nic světoborného, prostě úplně běžný den jedné obyčejné mámy na MD. Takže pozor, klapka a začínáme...:-)
9:00 Pomalu se probouzím a jedním okem sleduji, kterak si dcerka ohřívá v mikrovlnce mlíko a sama se nakrmí... Dobře, tak reálně. Probudím se ca o 5 minut dřív než ona dorůžova vyspalá a zatímco se malá sama zabaví na nočníku, připravím snídani. V klidu si vypiju kafe a přitom zkouknu, co je nového na síti. O chvíli později už jsme (obě!!!) převlečené z pyžama. Elí si v klidu hraje s hračkami a vůbec ji nezajímá, co jiného by mohla roztahat po bytě. Nevytahává skleněné přesnídávky z krabice a nemrská jimi kolem sebe. Nerozsype uchošťoury a netrhá z nich vatu. Já mezitím zkouknu, co je třeba doma uklidit či udělat a zjistím, že je vše hotovo. Přistanu na gauči s kopyty pěkně hore a pouštím si film - romantickou komedii. Eliška je roztomilá a žvatlá při hraní "máma, máma". Život je fajn :-)
V poledne jedeme na oběd do restaurace. Ne, tak ne... Oběd nám připravil manžel den předem. Prý "aby ses mohla věnovat malý, lásko". Výborně si pochutnáme. Eliška jí sama, lžící. Po jídle není třeba ji celou převlíkat, vysávat ani utírat nic v okruhu 2m od jídelního stolu.
Pak se tedy jdu "věnovat malý". Ve skříni si vyberu vhodný outfit podle počasí a nálady, který tam již samozřejmě visí vypraný a vyžehlený. Zkontroluji make-up, který je od rána stále dokonalý. Jdeme ven na procházku. Nemusím se ničím stresovat, doma je vše hotovo a partner se o nás postará.
Večer mi po příchodu z práce dá pusu a pochválí mě, jak mi to dnes sekne. Vím, že to poví pokaždé, ale stejně jsem potěšená. Později, když všichni usnou a já mám chvilku pro sebe, naliju si sklenku vína a otevřu si svůj blog. Nadpis zní "Můj perfektní den" a tak se zkouším na chvilku jen tak zasnít, jaké by to bylo, kdyby.... Za chvíli už se vidím v sexy bikinách kdesi daleko na pláži, daleko od svého partnera i od dcery, po boku mladíka s postavou antického boha... (???!!!)
Něco vám to připomíná? Mně ano. Dokonalost totiž nudí, stává se pro nás samozřejmostí, začne nám být dříve či později málo. Plodí nespokojenost, touhu po "něčem víc".
Kdo zažívá fofr a jobovky se na něj valí z každé strany jako lavina, sní o klidu a známé náruči. Vzrušení a adrenalin zas vyhledává ten, jehož dny plynou jak život v seniorhausu.
Všechno je relativní. Nepořádek v malém bytě může být fajn, protože je v MÉM bytě. Prázdná nádrž může být ok, protože to znamená, že MÁM auto. Dítě zlobí, což je úžasné, protože to znamená, že mé dítě je ZDRAVÉ. Nemoci jít brzy spát kvůli práci je potěšující, protože to znamená, že mě POTŘEBUJÍ. Zraněné city se stanou snesitelnějšími, protože to znamená, že jsme měli možnost něco pěkného PROŽÍT.
Uvědomit si tohle všechno nám pomůže každý den přiblížit k tomu s přívlastkem "perfect" :-) Naučit se milovat zmatek a vnést do něj trochu toho klidu. Vážit si svého klidu a sem tam ho zlehka opepřit. Myslet na to fajn, co máme a nebrat to jako samozřejmost. Protože někdy stačí jen to, aby zafoukal silnější vítr....
Dost dobrý! Nenapadá mě k tomu žádný jiný oduševnělý komentář :)
OdpovědětVymazat