Wishes review

Trpím absolutně dětinskou, nevysvětlitelnou a úchylnou diagnózou ulítávání na horoskopech. A protože je právě začátek roku, hemží se to těmi nejspolehlivějšími a nejpřesnějšími předpověďmi kam se podívám (i nepodívám, snad na mě nebafne ze záchodové mísy :-)).Nicméně o tom vlastně dnešní článek nebude.


Někde jsem se totiž u svého znamení dočetla (býk - pozn. autora), že první polovina roku bude zaslíbena mým přáním a vůbec úvahami nad nimi. Což mimochodem u předpovědi není nic fatálního a víceméně  každý ať už býk či ryba vám potvrdí, že to na něj sedí. Všichni si přeci něco přejeme a novoroční předsevzetí tomu ještě dobře nahrávají na smeč.


Já jsem se ale zamyslela nad přáními jako takovými. Chcete vědět, proč?


Ony se totiž, myslíme-li na ně intenzivně, doopravdy plní. Mám to vyzkoušeno a počet ca 3 případů tzv. "velkých" splněných přání mě utvrzuje ve víře.

• Plní se, bez ohledu na své důsledky.
• Plní se TAK, jak je chceme.
• Plní se, aby vás později zadusily svou ničivou silou.
• Plní se, přestože už uběhlo pár týdnů a my už, v téhle uspěchané době, toužíme po něčem jiném.
• Plní se a přináší nám nejen radosti, ale i starosti, protože na světě je to prostě zařízeno tak, že nic není černobílé.

Asi pochopíte, proč zde typicky nedočkavě nepodstoupím svůj "coming out" a neprozradím, co je v mé mysli momentálně uloženo ve složce "přeji si". Jednak jsou mé představy teprve ve stavu "processing" a o jejich konkrétním zachycení živě polemizuji se svým podvědomím, jednak bych to nerada pokazila. Uspěchala a přála si něco, co JE dle mého soudu v dané situaci nejvhodnější bez ohledu na mé skutečné přesvědčení. Uspěchala a chtěla všechno hned teď. Nebo nejlíp už včera.


(K tomuto tématu mě napadá taková malá odlehčující vsuvka :-) Jak nás, rodiče, nejvíc štvou na našich dětech naše VLASTNÍ blbé vlastnosti, fungující jak nemilosrdné zrcadlo pomsty ;-) Eliška je totiž úžasné dítě. Chytré, bystré, vyčůrané. Ale navlíknout kroužek na kužel? Strčit cosi kamsi? Vlastně ani nevím, jestli by jí to šlo. Musela by to totiž zkusit víc než jednou a vztekle s tím netřísknout do dáli s otazníkem v očích: "Co mi to ty, prdlá mámo, vůbec cpeš?" :-))


Vyslovit skutečné přání by nemělo být pouhým zvoláním do větru. Měli bychom v něj věřit a podepřít ho svým přesvědčením, aby stálo pevně a nic ho neodválo. Nejistota ho totiž ohrožuje. Podkopává mu nohy a nechá ho nenaplněné odplazit pryč, přestože už bylo na dosah.


A to my přeci nechceme. Nebo snad někdy raději ano???