Před několika dny jsem u jedné blogerky zahlédla její "wishlist", a protože se mi to téma docela zalíbilo, hned jsem se rozhodla, že si taky jeden takový vytvořím. Prakticky to slouží k tomu, že si sesumírujete svá přání a na příslušné webové stránce pak ta přání zveřejníte, ideálně s konkrétními obrázky a odkazy na eshop, kde lze danou věc zakoupit. Pro natvrdlé partnery obdarovávané to může být ideální věc a já jí tleskám, bohužel s ignoranty to nepohne, podobně jako rána palicí do hlavy, na to vemte jed.
Nicméně, i když s ignorantem žijete, je občas fajn, udělat si pořádek nejen ve skříni, počítači, telefonním seznamu a kdovíkde ještě, ale také v tom, co je pro vás podstatné vlastnit, o čem sníte, na co si šetříte a co vám dělá radost. Způsob, jakým se tam přání mění v čase vám mnoho napoví o vás samých a může to být záživnější než přežitý seznam předsevzetí ke konci roku.
WISHLIST zní sofistikovaně, je cool a odškrtávat si položky z něj získané je rozhodně snazší než počítat povánočně nabraná kila. Tak směle do toho :-)
1. Slyšet chválu na své (obě) děti
Proč jen stále připomínat, jak jsou nepořádné, nezdraví, děkují neslyšným hlasem, šťourají se v nose i jídle, nahlas prdí, kňourají a odmlouvají? Nevím to snad? Myslíte, že mi to uniklo, když po stopadesáté denně řvu "Vem si bačkory" a jediná reakce je, že se Andulka zakousne do kroksky své starší sestry? Nedělám s tím nic? Není hezčí říct (samozřejmě ve chvíli, kdy se to hodí), ty jsi tak šikovná, kdo tě to naučil? (Jasně, že maminka :-))
2. Mít doma někoho, kdo opovržlivě neprohodí "No, to jsi toho teda udělala", když mu v pozdním odpoledni s jazykem na vestě a slzou v koutku líčíte, jaký jste měla s dětmi náročný den. Ne, opravdu nechci shazovat chlapskou neschopnost multitaskingu a vyzdvihovat své přednosti. Ráda bych jen ze svých dětí vychovala bytosti, co nemusí googlit slovo "empatie".
3. Poukaz na masáž a/nebo kosmetiku
Tady nejde ani tak o těch pár stovek hodnoty voucheru, šikovná ženská si nakonec takovou částku z rozpočtu nenápadně uleje, ale když pomyslím na nutnou logistiku cca měsíc před akcí, vezmu nakonec pemzu a pinzetu doma na milost sama. "Objednej se a běž" zní o poznání přívětivěji než mobilizace půlky příbuzenstva (nebo má někdo tip na jednu osobu, která pohlídá NAJEDNOU víc než 1 dítě krom dětského koutku v nákupáku?) s následným rušením všeho kvůli náhlé horečce. Teď už chápete, proč mám odrostlej melír, každé obočí jiné, roztřepené nehty a chodím hrbatá? Výmluva, ale oprávněná ;-)
4. Knihovna
Tak dobře, s ohledem na plac řekněme knihovnička. Naprosto seriózní přání, avšak nevyslyšené. Nechci mít u sebe jen ty nejvíc oblíbené a rozečtené, nechci se děsit, že mi sletí police na hlavu, až už to prostě (ta police) nepobere. Já taky nepobíram (hlavou) různé obsese a to, že někdo rád čte, dokonce preferuje četbu před sledováním televize, mi připadá celkem neškodné.
Pozn. Ok, já do toho ještě ke všemu ráda i píšu a to propiskou do deníčku, to už může být na stupnici úchylnosti aspoň 7ka, nemyslíte? Osmička, když vynecháváte stránky pro rozepsané věci, takže pak jako já před chvílí napíšete začátek nového textu mezi dva jiné a pak rychle listujete na konec ("á, je tu záložka" :-)) a píšete dál jako střelená, aby vás ten myšlenkový pochod náhodou neopustil. No, budiž mi k dobru, že články datuju a měním propisky.
Jako poslední dobou většinu, málem jsem tenhle text opět nedopsala a zahrabala někam do nikam, abych se k němu nikdy nevrátila. Ale protože už je po nadílce a já v klidu tak trochu bilancuju, nedá mi to nenapsat: I diamant, když vám někdo předhodí se slovy, jak ti taková blbost může udělat radost, okamžitě ztratí svůj lesk a bude z něj bezcenná cetka. Proto jsem se nakonec i vyprdla na ten skutečný seznam věcí, co mě potěší. Kdo má zájem udělat radost, nepotřebuje poradit ani nakopnout. A kdo ten zájem nemá, nezaslouží si nakonec nakopat od vás? Přemýšlejte o tom, máte na to celý příští rok :-)
PS: Já se příští rok chystám napsat další článek o knížkách, pár jsem jich dostala (a budu jim hledat místo v naší knihovnu postrádající domácnosti), pár zajímavých zas přečetla, a tak to zas sesumíruju a udělám ze sebe kulturně smýšlejícího člověka. Dost možná taky zplodím něco o nástrahách dvojmateřství a docela by si taky blog zasloužil obnovit svůj look, minimálně ty fotografie v úvodu jsou pravěké :-o
Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.
A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)
PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?
Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat