Óda na podzim

Milí čtenáři (oslovení jak z týdeníku Květy :D), tu se mě ptal jeden kamarád, kdy už zase něco napíšeš? Nejde to, píšu mu. Nevím, jestli je to už podzimní depka nebo zkrátka jenom depka, nikdo mě neopustil ani mi neubližuje, děti jsou zdravé a kvůli nedostatku peněz jsem si vloni pobrečela na pár let dopředu (teď pětistovkama tapetuju a kovové pajcky mám místo dlažby v předsíni). Chybí mi energie a serotonin a taky trochu zájmu delšího než jsou pohledy na muj zadek povážlivě se rozpínající do všech světových stran.

Takže Vašku, není to podzimem, já mam podzim svym způsobem ráda, už jsem i vyměnila bílé za červené (burčák by bodl) a těším se, až v Aldi budou mít svařáček.

Miluju horkou dýňovou polívku, do který si sypu chilli lupínky a holky (přestože dýni nejedí) zvědavě ochutnávají a přesvědčivě tvrdí, že je to nepálí. O to méně miluju krájet hokkaidó a ano, přiznám se. Na tohle mi vážně chybí silnej chlap, co nabrousí nože, nakrájí tvrdou dýni a taky játra (kterejch se štítim za syrova, ale docela ráda je jim).

Můj dýňový zázrak :-)

Po létě, kdy jsem se snažila každou chvíli vypadnout ven a minimalizovat pobyt v bytě mam pocit, že je nutné vše přeorganizovat. Nebo aspoň uklidit, nemilosrdné sluníčko babího léta odkryje upatlaná dvířka, mastné kliky, minidomečky nakreslené propiskou na zdi i žvejky (taky na zdi), ke kterým se nikdo nepřiznal. Najednou je tu zase hrozně těsno (když pospícham a jsem vzteklá) i hrozně útulno (když mi v sobotu ráno skočí obě do postele a strkají se, která bude blíž).

Coby milovník přírodních dekorací opět možná vyrobím podzimní věnec, co bude do Vánoc někde překážet a padat, protože se nedokopu umýt dveře a pověsit ho na ně. O adventu z něj odlepim žaludy (pokud samy neodpadly) a přetvořim ho na vánoční dekoraci. Taková kreativní já jsem.

Jako při každé změně období teplo-> zima se vydávám na nákup nových bot. A jako pokaždé si po hodinovém pobytu v jednom (!) obchodě odnáším naprosto nepraktické boty do daného období (a oblasti, Ašáci pochopí). Lásce neporučíš. Podzim bude ve znamení světlých kotníkových semišek. A až mě někdy někdo uvidí v botách PRAKTICKÝCH do ašského počasí, to jest tmavých, snadno čistitelných, vodu, sračky, sníh a špínu odpudivých, sportovních s pořádnou podrážkou, protiskluzových a s reflexními odrazkami, dam mu pětikilo. Jako vážně.

Podzim je čas zapálených svíček, přečtených knížek, těšení na Vánoce a taky na to, že se ten pitomej rok chýlí už ke konci. Za mě podobně jako vloni, přesto se pár věcí snad změnilo. A některý zase ne.

Nikdo (prý) nechce bejt sám, ale s podzimem je ta ozvěna mezi čtyřmi zdmi nějak silnější. Pozoruju octomilky kraulující ve sklence vína a přemejšlim, co duchaplnýho ještě napsat.

Když si tak na gauči natáhnu nožky
Jsem ráda, že tu nikomu nesmrdí ponožky

Když si tak po ránu otvírám okýnko
Jsem ráda, že tu nezvedáš záchodové prkýnko

A když pak před domem zařadím jedničku,
těší mě, že mi tu nevyjíš ledničku

Přesto se ráda, podělím, pomůžu,
Jenom už blbečka dělat ti nemůžu

Svou hrdost teď postupně nacházím po kouskách,
Jako mák, zrníčko, v Lidlu na houskách

Jsem to já, věřte mi,
Jiná už nebudu,
Klidně na svobodě
Chvíli si pobudu

Toť nedělní chvilka poezie po kuličce Raffaela. Zadek se ještě trochu vyboulil, ale prsa taky, doufam. Krásný podzim a nenechte si ho otrávit melancholiky a škarohlídy. Sranda musí bejt, i kdyby na dýni nebylo :-)