Únorové oslavy lásky nelze opomenout, vždyť nás s nimi prodejci masírují už s posledním prodaným novoročním šáněm. Kdo není zamilovanej, měl by se zamyslet sám nad sebou a začít milovat na prvním místě sebe, tak se teda zamýšlím, kouči. A dělám to fakt intenzivně, jelikož počet zpackanejch vztahů a útěků už připadá divnej nejen mně, ale i holkám. "Mami, tentokrát to bylo nějaký rychlý", mi z hlavy dostat nejde, stejně tak Andulky dnešní empatické "vždyť máš nás, mami". Má pravdu, děvče, pustila mi doják o ztracenym pejskovi, což mě tak emočně rozsekalo, že jsem usnula v 9. Bezpodmínečná láska, přemítala jsem o tom, proč bych já skoro ve 40 měla chtít psa. Protože oni to tak mají, neřeší, jak kdo vypadá a kolik vydělává, v čem bydlí a jezdí, nemaj ten debilní mozek, kterej jim dřív nebo později každej vztah pokazí. A tak se dojímam nad fotkami útulkovejch pejsků a jejich příběhů, páč je to rozhodně lepší alternativa než brousit na Tinderu a vyhledávat chlupatější pohlaví tam.
Nikdy jsi mi neřekla, že mě máš ráda, já vim a chtěla jsem, ale nešlo to, přísambohu, že ne. Tobě ale taky ne. Očekávat, že někdo jinej opraví vaše rozmasakrovaný srdce je největší omyl lidstva. Koho tak potom asi můžeme logicky potkat, nejspíš stejně bolavou osobu s nevyřešenými záležitostmi, nechtěla jsem o tom slyšet a teď tu o tom píšu jako kdybych objevila Ameriku, no hurá. Většinu věcí holt přijmeme, až když si je vyzkoušíme. Nebo když nám je řekne někdo, komu za to zaplatíme, dobrá rada nad zlato, proto chodíme na terapie, do tý doby bych já se svou zabejčenou duší podobný stanovisko nikdy nepřijala.
Učim se meditovat, spát celou noc (což se mi od začátku ledna daří), nelpět na tom co si myslí ostatní, přijímat kritiku i od svých dětí a brát si z ní ponaučení. A nemít na ně extrémní nároky: "Já jsem někdy ráda i za dvojku, mami, tak proč tobě vadí?" Za tuhle výtku jsem se zastyděla, od čtvrťačky je naprosto oprávněná a mladší, ta ani žádnou horší známku než 1 letos neměla! Proč jim už teď zasíram hlavu tou podělanou pílí, co stejně v životě málokdo ocení? Oceňuje jí někdo u mně?
Tak mi napadá, sehnala jsem si pokračování Dopplera (Náklaďáky Volvo), která se tématem přehnané píle originálním způsobem zabývá. Musela jsem přes e-bazar, jak to, že takovou boží a vtipnou knihu nevedou v knihovně?
Se svou žízní po radách a poznání jsem taky nedávno četla post jedné milé influencerky. Prý si kdysi sepsala, jaký by měl být její ideální partner a teď po pár letech seznam někde zahrabanej našla a hele, on je ten její, kterého mezitím potkala, přesně takovej a ještě vo fous lepší. Prý to coby přání vyslané do Vesmíru funguje. Hovno ňáký!
Taky jsem měla takový soupis, plný keců co ano a ne a nakonec mi přijde, že si ten muj Panbůh ze mně stejně dělá tak trochu prdel, takže má budoucí láska, musí mít už jen 2 věci. Pořádnej smysl pro humor a velký srdce. Protože my jsme 3 plus křečice a případné další samice, které k nám najdou cestu. A já vim, že je to nálož hormonů, emocí a náladiček, jak mi vždy rád připomněl muj bejvalý ("tři čubky v domě, hahaha"), takže odvaha s tím jde ruku v ruce. A my ten smysl pro humor a velký srdce máme, troufam si říct.
Znáte všichni Samotáře, ne? Dokud hledáme někoho dalšího, měli bychom hledat každej sám. Mým cílem teď je nehledat nikoho dalšího. Jedině tak budu moct časem někomu zas věřit. Být v klidu, sám sebou, neočekávat a nebrousit kolem sousedovo zahrady. Protože štěstí roste na té naší.
Žádné komentáře:
Okomentovat