aneb vyplnění té mezery od mého posledního postu v loňském roce.
Silvestr 2017. Je asi tak půl 10 večer a já dávno spím. Jsem s holkami v bytě mé mamky a je mi mizerně. Hlava třeští a mám pocit, že každou chvíli vybuchne jak petardy, které venku začínají třískat. Pár posledních dní jsem prospala, (před)vánoční shon si vybral svou daň s plnou parádou. Můj (tehdy ještě) přítel se mnou 2 dny nemluví, urazil se, že jsem nedorazila (těch 120 km s virózou a malými dětmi) na poslední den roku domů. Nečekám na novoroční přání, kterých je stejně pomálu a tak nějak podvědomě tuším, že následující rok bude stát pěkně za ho....
Jak se to vezme. S těžkým srdcem jsem ukončila něco, co dlouhodobě nefungovalo. Boj to byl, ale nikdo z nás nechtěl ustoupit, tak jsem to přiznala a chopila se toho já. Kdo nezažil, nepochopí, asi za to dost může i moje povaha, ale kde jsou zadní vrátka, tam do nich vždycky nějakou cestu najdu. A samozřejmě že doufám, že za lepším.
Teď je říjen, po parném létě celkem klídek, už neutíkáme denně s holkama k vodě, tak je taky logicky víc času přemýšlet, snít a rekapitulovat. A litovat se, jak by řekla má máma, no to taky.
Asi mi víc vyhovuje ten hektický styl, nezastavovat se a nemyslet, když jedu jak robot, není zbytu na bolístky, neduhy a staré křivdy. Zpětně moc nechápu, jak jsem to všechno zvládla, myslím teď to stěhování s holkama, přestavbu bytu, samo bez pomoci rodiny a přátel to nebylo a stejně i teď nemám vše podle svých představ, ale mé představy a realita, kdo mě zná, pochopí...:)
Když budu bilancovat, jak vlastně s touhle nově nabytou "svobodou" naložím? A mám vůbec nějakou? Není to spíš viděno očima společnosti zoufalost a samota zaplácnutá nálepkou "máma na plný úvazek"? Jak to s nima zvládáš, nejčastější otázka, kterou pravidelně slýchám. Jak by, stejně jako předtím, odpovídám a snažím se tvářit světácky a nekysele, jak moc mi to jde, uznejte sami. S dětmi je, řekla bych, problém nejmenší. Ano, logisticky a organizačně je to občas trochu na dlouhé lokty, ale nic co by ostřílená holka (jako já) nezvládla.
A co ty, se mě nikdo nezeptá. Ještě občas přijde dotaz, někdo na obzoru? Ptejte se mě radši, jak často luxuji, k tomu mám mnohem víc co říct, to by vydalo skoro na román.
Občas na mě ale ta stará holka někde vykoukne, třeba teď, když přemýšlím, co si přát, co chtít od dalšího roku, který se kvapem blíží. Vesmír prý přání plní (ano, já to vím a bacha na to, buďte konkrétní a za čas se nestačíte divit, tak jako já), ale musíme je umět vyslovit. Já chci zdraví pro své děti, to je jasná a trvalá věc. Ale co bych si z dovolením vyšetřila pro sebe, je zatím právě v těch hvězdách. A možná ještě trochu dál..
PS: Psáno v říjnu, ale vzhledem k událostem zveřejňuji až teď. Je první prosincový den, mrzne jak se patří a rozhodla jsem se, si předsevzetí už nedávat. A i s těmi přáními šetřím, protože ani nové auto, ani dovolená pro holky (kterou jsem jim neprozřetelně slíbila a ony už, kočky, balí žabky a rukávky) mi asi nevyplní tu díru někde vevnitř. Tu si totiž musim vyplnit sama.
Mějte fajn poslední měsíc v roce, má být náročný, mě by snad už jen překvapilo, kdyby se nebe otevřelo a přišel k nám Ježíšek, jinak už asi nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat