Zajímavé, jak se změna počasí a celkový posun východu/západu slunce podepisuje na našem vnímání. To, co bylo ještě před týdnem zlatavé a zalité světlem je teď chladné, sychravé a tmavé. Taky to tak máte i s náladou? Přes svou neochotu najít někde svojí zimní bundu a vůbec se ráno pořádně oblíknout (obvykle jsem zpocená už jen z toho, že naženu holky do toho správného oblečení) trpím permanentně na studené ruce a nohy a nebýt kofeinu, nepřežiju snad půl dne. Svařákové období je na dosah a taky se budu po večerech ochotně zahřívat u páry ze žehličky.
A budu se intenzivně věnovat sebezpytu a řešit důležitá osobní témata, na která nějak nebyl při tom všem čas. Budu psát a budu si myslet, že jsem fakt dobrá, když umim svý myšlenky formulovat v něco smysluplného. Pak to možná zas celý vymažu, protože zas až tak smysluplné to nebylo. Možná pak z dlouhé chvíle projedu jiné blogy a řeknu si probůh, co toto? Taky se vám to někdy stává? Mně často. Snižujeme si laťku tak dlouho, že už se ani podlézt nedá a nakonec se necháme připlácnout k zemi někým, kdo nám po kotníky nesahá. A jako správnej lůzr ještě jdeme a dotyčnýmu se omluvíme, protože to je přece slušnost a co bychom se hádali a dělali si nepřátele. Co takhle zkusit si občas to nepřátelství přiznat a být radši přítelem sám sobě? Učim se to, ale těžko, starýho psa novým kouskům nenaučíš.
V jedné tak trochu zvláštní a prdlé knížce jsem četla příběh o muži, co odešel od své rodiny a v lese se utábořil a spřátelil s mladým losem (nebo sobem? nevim), jehož matku mimochodem předtím zabil a snědl. Usiloval o to nebýt pilný a snaživý, což do nás okolí hustí od malička ze všech stran. A v tomhle bodě jsem se musela zamyslet a souhlasit, i když v tom absurdním kontextu té knížky (zabijte mě, moje knihovna je momentálně v bednách :-(, název prostě nevim) to vyšlo samozřejmě vtipně.
Já se totiž snažím odjakživa nebo teda co já pamatuju, tak od první třídy ZŠ - mít nejvíc razítek a posléze obrázků krtečka, každej rok vyznamenání, pochvaly, být první v soutěži s vyjmenovanými slovy, později mít mezi kamarádkama nejvíc kluků, se kterýma jsem se líbala, vypít nejvíc paňáků (a pak je vyzvracet), být mezi prvními, co mají v ruce diplom z VŠ a pak jsou rozčarovaní, že i přes všechnu snahu a pozitiva nemůžou v době ekonomické krize sehnat práci, mít chlapa snů a jít si pro něj přes mrtvoly, mít dítě, krásnou domácnost a šťastnou rodinu, mít další a další šťastnou rodinu a ouha, u té šťastné rodiny se moje snažení zaseklo a nějak se mi nedaří přese to všechno snažení a píli vykutat z toho něco kloudného.
A tak se vracím zas zpět na začátek, vláčená svou snahou o dokonalost a snahou přehlížet vše, co je v mém životě nedokonalé. Nutno si přiznat, že nikdy už to nebude tak snadné jako získat všechny krtečky a zarámované si je pověsit v pokojíku na zeď.
Pilná je i moje starší Eliška. Musím ji nutně naučit, že někdy se dají věci i ošulit a výsledek je stejný. Že stoprocentní nasazení nemusí automaticky znamenat stoprocentní výsledek. Že opravdu není nutné žehlit i tanga, sterilizovat dětem do roka dudlíky a flašky, snažit se zalíbit všem a lízt do zadku každýmu, kdo se za ní se zájmem otočí. A taky to, že když bude chtít co nejdřív políbit všechny kluky, musí mezi nimi narazit i na falešnýho žabáka, ze kterýho se princ nevyklube :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat