Hledá se žena, věkově něco mezi 20 a 30, ale působí mladším, skoro holčičím dojmem, bez vrásek na čele a pytlů pod očima. Zdá se být plná elánu a ideálů o tom, jaký by život měl být, samozřejmě ten její, ale dokáže perfektně posoudit i odsoudit životy ostatních. Svět vidí trochu černobíle, třídí dost lidi podle vzhledu a sociálního postavení, ale budiž ji k dobru, že se časem snad poučí.
Myslí si trochu, že jí patří svět a nespokojí se s málem. Je marnivá a nedělá jí problém utratit třetinu výplaty za parádu. Když se nemůže rozhodnout, jakou barvu oblečku, koupí si stejnou věc víckrát, má přeci na to. Skříň 2 x 2,5m má narvanou ramínky k prasknutí a nikdy by nešla ve stejném oblečení či botách 2 dny za sebou. Potrpí si na značky a nekupuje si kalhotky v Lidlu.
Je trochu do větru a vymete všechny akce, baví jí "bavit se" víc než cokoliv jiného. Absolutně jí nejde na rozum, jak někdo může sedět doma. Z baru odchází mezi posledními a obvykle jen proto, že míří do dalšího otevřeného baru. Má hodně přátel a známých a dost lidí také pořád poznává.
I když není žádný sportovní nadšenec, celkem pravidelně míří do fitka nebo na skupinová cvičení. Nechápe, jak někdo může kašlat na to, jak vypadá. Je velmi kritická, k sobě i ostatním. Když někam jde, líčí se i hodinu :-)
Má jasnou představu o tom, jak jednou bude vypadat její rodina. Rozhodně bude mít děti až po svatbě. V případě, že by to z nějakého důvodu nevyšlo nebo se to nestihlo, budou mít její děti příjmení po NÍ, dokud si JI ten bídák nevezme. Není nic absurdnějšího než slepované rodiny.
Klapka. Nový záběr.
Ta holka je pryč, stejně tak její životní styl, ideály a přání. Už se neposmívá ani nediví ostatním a málokterý osud ji připadá neobvyklý. Změnila své nároky a doma už ji chybí snad jen adoptovaný černoušek a pejsek z útulku. A taky třeba někdo, kdo jí pomůže najít aspoň část té staré bezstarostnosti.
Konec hlášení
Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.
A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)
PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?
Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat