Miluji, když/ mám radost, když:
1) ...ráno můžu vstávat bez budíku a probudím se vyspalá o trochu dřív než děti
2) ... se někdo cizí usměje na mě nebo na mé holky (a třeba ještě řekne, máte krásné holčičky, to se pak nadmu pýchou jako páv a rázem mám hrudník velikosti F)
3) ...můžu sníst něco, co jsem neuvařila já. Po 5 letech v domácnosti se to nestává skoro nikdy.
4) ...mi někdo pochválí můj vzhled/outfit. Trochu povrchní, ale po 5 letech v domácnosti se to nestává skoro nikdy.
5) ...někomu záleží na tom, udělat mi radost a je jedno čím
6) ...můžu někde zaparkovat blízko vchodu a bez couvání
7) Miluju překvapení. Vlastně už ne. Mnohem radši mám, když aspoň jednou dopadne něco dle mého očekávání. A když to není zrovna to, že se splní mé neblahé předtuchy...
8) ...ostatní lidé přemýšlí. Tady asi bez dalšího komentáře, prostě některé jevy jakoby se z naší kultury postupně vytrácely..
9) ...narazím v reálném životě na chlapa, který přemýšlí. Viz předchozí bod. Stejně jako za 3) a 4) se to nestává skoro nikdy.
10) ...objevim novou věc, co mi přináší radost. Někdy je to psaní, přehrabování se poklady na blešáku, jóga, astrologie a vůbec dost toho, čím jsem kdysi pohrdala. Co mi ale zůstalo je láska ke kávě, vínu, čokoládě a lidem, co se nemračí. A na tomto a ještě mnohém dalším se teď snažím stavět své všední dny.
POZN. Těchto 10 bodů vzniklo jako reakce na výzvu, každý den si zapisovat 5 věcí, za něž jsem vděčná. Pojala jsem to trochu po svém, ale upřímně, vymyslet z fleku 5, 10, 15 radostných témat (a nezařadit tam záležitosti typu "Jsem šťastná, že mě dnes nebolí hlava") mi dalo mnohem větší práci než napsat jiný, středně dlouhý článek. Zkuste to někdy a uvidíte. Minimálně to, kolik radosti jste schopni ve svém životě vidět.
Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.
A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)
PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?
Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat