Dneska ráno se mi zas trochu změnil život. Stojim s prázdnou před školkou a tak nějak nevim, co s rukama. Po dlouhé době nemusim nikoho nahánět, aby ho nesrazilo auto, ani hulákat přes celou zahradu, podávat ruce a oprašovat špinavé zadky a kolena. Ano, už jsou tam obě. Strkám si ruce do kapes u bundy, šinu se k autu a je mi...divně.
Pomalu se mi začíná ukrajovat z toho pocitu, že je na mně někdo stoprocentně závislý. Přibývá věcí a činností, ke kterým mě nepotřebují a dokonce ani nechtějí. Ne, nejsem bláznivka co nepovolí přestřihnout pupeční šňůru a hýčká si svou placentu po boku. A věřte mi, po 5 letech doma bych se těšila do práce, i kdybych měla fárat do dolu.
Stereotyp otupuje a brouk mozkožrout už dávno vylezl uchem ven a rozežírá mi z hladu matrace v ložnici. Pletou se mi oblíbená rčení: Děti jen zděšeně koukají, když na ně popáté vykřiknu u snídaně "Koukejte už spát", návštěvy couvají zpět ke dveřím z mého "Umejt ruce a na nohy" a univerzální radu k nalezení kompromisu při neshodách mám "když se nemůžete dohodnout, nebude si s tim hrát nikdo, dejte to sem". Nutno říct, že po 5 letech omílání už mé hlášky otupily i ouška dětí, takže reakce na ně je čistá 0. Nasazuji silnější kalibr v podobě tlačítka na TV ovladači, vydírání a zákazy (takové ty na méně než 5 minut, aby z toho nebyl zas další moc dlouhý řev).
Fajn ovšem je, že nebudu muset denně vařit: "Mami, ve školce mi to chutná, ale doma ne." "Ve školce je filé dobrý, doma z něj cejtim rybu" atd.
Nebudu muset vysávat pod stolem po obědě, ale už jenom po snídani a večeři.
Taky hračky se budou bordelit jinde než po celém našem bytě a třeba mi i půjdou otevřít dveře do pokojíčku.
Vlastně je to na druhou stranu zase smutný, náš byt zpustne a potemní a o veškerý to nezaměnitelný "útulno" se budeme muset zvládnout postarat až odpoledne a kvečeru. To bude fuška :-)
Moje drahé holčičky, budete mi doma moc chybět, ale vaše kdysi vysokoškolsky vzdělaná matka se teď zas potřebuje věnovat něčemu jinému než jen utírání vašich (jakkoli roztomilých) zadečků. (Jo a taky chcete k tomu moři, to se samo nezaplatí.)
A taky si neodpustím důležitou radu, když teď budete obě v kolektivu:
Buďte obě samy sebou, protože jakákoli křeč s sebou nese problémy, které
vám za to nestojí (moje migrény, vidíte to?). Nenechte se nikdy od nikoho přesvědčit, že by tohle mělo být jinak. Nemělo!
Mám vás moc ráda. Pusu, máma
Žádné komentáře:
Okomentovat