Zpověď svobodný mámy

Kdysi jsem zde v úvodu napsala jednu věc, že nechci, aby byl můj blog vnímám pouze jako deníček pro vylití srdéčka svobodné maminy. Vůbec to slovní spojení ve mně vyvolává nevoli, když se to napíše zvlášť, je to hned lepší, protože částečně svobodná si přeji být i ve vztahu (vlastně si svou svobodu dost hýčkám, uzurpátoři nemají v mém světě žádnou šanci) a na to, že jsem matka, jsem hrdá od okamžiku prvního pozitivního těhotenského testu (u toho druhého už jsem omdlívala, ale to sem momentálně nepatří).

Protože je ten blog ale výhradně můj a slouží primárně pro moji úlevu (to, že si články čtou i další lidé, občas s pozitivní odezvou, je jen příjemný bonus), dovolím si dnes trochu popustit uzdu svým emocím a vypsat se z toho, co takovou svobodnou mámu jako jsem já, ale i tisíce dalších nejvíc trápí.

Jen pro pořádek v úvodu, děti mám dvě, 2 roky od sebe, se dvěma různými otci. Neptejte se raději, jak se to přihodilo, odpovědět mohu pouze to, že zcela přirozeně a ano, mám červený VŠ diplom (zaprášený, někde) a mozek občas používám. 

S holkami žiju sama od června 2018 a musím uznat, že se počátek našeho samostatného soužití nesl na vlně euforie svobody, jinak si nedokážu představit, jak jsem to mohla všechno naráz zvládnout. Jasně, měla jsem podporu v rodině a u přátel, přesto stěhování prakticky během jednoho dne, následná přestavba bytu a vybavování pokojíčku, soudní tahanice a dohady o děti a financování všeho ze skromné mateřské a úspor ze mně udělalo mistra světa v organizaci, šetření a schopnosti nezbláznit se. Přesto na to léto vzpomínám jako na super poslední dlouhé prázdniny doma, takřka denní koupačky v horkém počasí a líné osamocené večery u filmů. Zajímavý, jak my lidé oplýváme schopností to nehezké vypustit nebo jí oplývám jenom já? Najednou už si nevzpomínám na to, jak často jsem brečela, tipuju, že ano, tak nejsem žádný necita, naopak. 

Perpetuum mobile, takhle my holky fungujeme, všechna kolečka musí fachat a jakmile jedno z nich vypadne, musíme vytáhnout náhradní eso z rukávu, a jak už to na světě chodí, nikdy nevypadne jen jedno a pak už jen tahám a tahám a jsem z toho vyčerpaná jak falešný hráč pokeru, ale dokud se něco nepohne k lepšímu, vím, že musím tahat dál. A zatím se naštěstí vždycky něco k lepšímu pohlo.

Došlo mi, že když jste nejvíc v prdeli, je nutné se soustředit napřed na dílčí úspěchy, všechno se bohužel najednou zpátky nenarovná. Hodně lidí s depresemi považují za svůj první úspěšný krok začít si stlát poránu postel. Pro mě bylo první vlaštovkou, že jsem byla schopná spát celou noc, aby se můj mozek i přes den vrátil zpátky do hry. Pak už jsem mohla začít plánovat přestavbu, sejít se se stavařem, vyměřit zdi, nechat udělat elektriku, zkrátka malé kroky vedou k velkým věcem, a s těmi i naše vnitřní síla roste.

Leden 2019 a návrat do pracovního procesu, obě děti chválabohu ve školce a já v kolotoči práce-školka-mimoškolkové aktivity-otcové objevuji své skryté rezervy a testuji odolnost. Zhruba v té době zjišťuji, že krom času od cca 20.h večerní (kdy se v klidu můžu věnovat žehlení, úklidu kuchyně, koupelny či jiné bohulibé činnosti) plus občasné volno o víkendu nebo hodinky v týdnu odpoledne nemám pro sebe lautr ani minutu. Přestává mi vadit, že nemá nikdo zájem o vážný vztah se mnou, zato nabídek na vztahy nevážné mám jako hub po dešti. 

Muži jsou drzí jak opice a s pocitem převahy nad osamocenou chudinkou-matkou mi bez skrupulí nabízí na férovku sex, kafe nebo večeři, což znamená všechno prakticky to samé. Nabídek je tolik, že si začínám vypínat telefon na noc, abych nakonec z rozespalosti přeci jen nepřebrala.

Omezuji make-up a návštěvy inkriminovaných míst s větší koncentrací mužů (což se mi s dětmi věčně na krku daří vcelku bezproblémově) a stavím se do role "jasněžesinikohonehledám", což přitahuje chlapy snad ještě víc jak vosy na bonbon. A tak si k sobě na několik měsíců přitáhnu někoho, kdo si taky jasně nikoho nehledá a tvářím se tak, že mi tohle proflakování se životem na mou duši vyhovuje.

Mezitím zažívám další vlnu euforie z toho, že mi začíná chodit konečně výplata a chci nám s holkama koupit větší byt. Chvílemi mám síly, že bych byla schopná sama holýma rukama zavést plyn, elektřinu i odpady i do asijského slumu a vytvořit tam slunný 3 plus 1 se zahrádkou, ale nakonec to vzdávam a rozhoduji se počkat. O pár měsíců později kupuju nové auto a euforie emacipované sufražetky je zpět, kor když při prvním výjezdu mimo město potkám na křižovatce otce své starší dcery. Teď to možná vypadá, že jsem rezignovala úplně na vztahy a reflektuju pouze majetek a životní úroveň. 

Opak je pravdou. Není dne, kdy bych je neřešila, minimálně přemýšlím o tom, co jsem schopná předat z této oblasti, kde úplně nevynikám, svým holkám. Co je může naučit máma, která od obou otců utekla a doteď řeší své pošramocené sebevědomí a neschopnost důvěry ke komukoliv. Zatím jsem k nim maximálně upřímná. Odpovídám na otázky tak, aby to jejich malé, přesto velkokapacitní mozečky pobraly. Občas se díky tomu dostávám do funny situací, když tyto rozumy holky ventilují dále. Přestože jsme nekonvenční, vědí, jak by věci měly být. Znají instituce jako manželství, svatba a rodina a hlavně díky nim ani já ještě zdaleka nekončím. Jen asi potřebuju trochu víc času než je rok nebo dva.

Takhle my teda válčíme. Navenek s úsměvem, často s velkými emocemi, nezřídka s pláčem. Ale nejvíc asi brečim ve chvíli, kdy přijde někdo zvenčí a řekne soucitně, holka, jak ty to všechno můžeš dávat? Úplně normálně, upřu své pod dioptriemi abnormálně zvětšené oči a nechápu, o čem je jakože zase kurva řeč. Pochopím. Obvykle ve chvíli, kdy opět přicházím o iluze ze slibně rozjetého vztahu a zavírám za někým dveře i srdce. A takhle my si tu, prosím, pěkně žijeme :-)