My weekly happyend

Nesnášim neděle večer. Ten čas, kdy jsem utahaná po víkendu s holkama, ale zároveň bych ještě tak nějak chtěla, aby mě někdo vzal kolem ramen a koukal se mnou ještě třeba na bednu, nebo spíš už na placku, ale obsah to má stejný. (Mimochodem, máme novou televizi. Krom toho, že jsem jí sama zaplatila, zaměstnala jsem přitom ještě pár dobrovolníků. Holky: "Mami, kolik ještě pánů nám příde zapojit tu televizi?" Takže asi tak :-))

Každý pátek se opakující iluze o tom, jak umyju okna a vyperu záclony jsou tradičně v prdeli. Naopak špinavé nádobí je na svém čestném místě ve dřezu, protože myčku nám "pánové" ještě nějakou dobu nejspíš připojovat nebudou. Další z mých iluzí o tom, že další den bude na mytí čas a chuť. Bude, až dojdou lžičky.

Nedělní podvečer je taky časem všech spokojených rodin, aby na sociálních sítích dostatečně upozornily na to, jak moc spokojené jsou.

Je to motivační večer o tom, jak od pondělka "už ale opravdu začnu přemejšlet o tom, co jím".

Dochází mi nápady na fotky k článkům, tak přidávám toto velmi unavené selfie, kdy jsem si zapomněla přepnout kameru (někdy i ty přístroje přemýšlí za nás, protože po správném nastavení jsem usoudila, že toto bude na blogu vypadat líp)

Je to chvíle, kdy si pouštím horoskop na příští týden v očekávání něčeho pěknýho. Něčeho, v co po všech těch nedělích už pomalu přestávam věřit. Třeba, že budu moct jíst dorty každý den a nepřiberu. To bych si fakt moc přála.

Neděle večer je pro mě nejsmutnějším dnem v týdnu. Dnem, kdy vypadnu z koloběhu, přesto jsem v něm tak strašně uvězněná.

Zabijáckou kombinací je jít si přečíst pracovní emaily dorazivší během pátečního odpoledne a od fajnšmejkrů i během víkendu. To zvedne ze židle i muj žaludek spokojeně trávící brufen s vodou. Neděle večer pak nečekaně nabyde nového rozměru - začne být lepší než pondělní ráno.

Krásný a optimistický týden všem :-)